Manžel přivezl tu podivnou hračku z pracovní cesty v zahraničí, darovala jsem ji neteři a ta se na ní vyřádila!

Když ji uviděla, otřásla se odporem. „Ta je ošklivá!“ pronesla má neteř a položila dárek před sebe na stůl. Šlo o malou panenku, byla ušita z různých látek a vypadala, jako by ji v tlamě přežvykovalo tele. „Tu panenku nechci!“ přecedila přes zuby.

„To není jen tak lecjaká panenka. Tahle panenka pochází z ostrova Haiti a je kouzelná. Cokoli se stane této panence, stane se i člověku, na kterého majitel panenky myslí!“ odpověděla jsem a byla smutná z toho, že neteř dárek nepřijala. Panenku přivezl můj manžel ze služební cesty.

Procestoval se svojí firmou půl světa a vždy přivezl spousty dárků, které dělaly radost. „Tak já si ji tedy vezmu!“ pronesla neteř a panenku si odnesla do svého pokoje. Když se vrátila, zeptala se mě, jaké má panenka jméno.

„Říkej jí panenka Woodoo!“ odpověděla jsem a pohladila neteř po zlatých vláscích.

Náhlá děsivá bolest

Palčivou bolest jsem pocítila tentýž večer, kdy jsem se vracela autem domů. Přišla tak nečekaně, že jsem se za volantem téměř zlomila v pase. Vyjekla jsem a zpomalila.

Bolest se ozvala znovu a byla tak silná, že jsem zakroutila volantem na okraj silnice a dupla na brzdu!

Kolem mě projížděla auta s troubením, zatímco já zhluboka dýchala a držela si rukou postižené místo. Teprve po delší době, kdy bolest trochu polevila, jsem znovu nastartovala auto a dojela domů. Manžel ještě nebyl doma. Pokoušela jsem se mu zavolat, ale marně, byl nedostupný.

Vlezla jsem si pod sprchu a pokoušela ze sebe smýt všechen stres, který na mě útočil. Žaludek jsem měla v pořádku, naposledy jsem jedla u sestry a nebylo to nic neobvyklého. Už jsem se radovala, že bolest odezněla, když v tom udeřila nanovo! Zhroutila jsem se do sedadla a přerývaně dýchala.

Popadla jsem prášky na uklidnění. Jenže bolest zaútočila znovu a znovu. Přemýšlela jsem, jestli mám zavolat sanitku, ale bolest zase ustoupila. Okamžitě jsem myslela na nejhorší. Na rakovinu žaludku. Přála jsem si, aby bolest odešla.

Namísto toho zaútočila znovu a tentokráte se spojila i s výraznou bolestí v hlavě. To už jsem sáhla po mobilu, abych si zavolala sanitku. Potácela jsem se po bytě jako mátoha, která kvílela bolestí. Naštěstí přijel můj manžel.

Vysvětlila jsem mu, co se stalo. „Nevolej sanitku, musíme zajet k tvé sestře!“ znělo jeho rozhodnutí. Téměř mě do auta donesl. Lehla jsem si na zadní sedadlo a odevzdaně nechala svého manžela dělat to, pro co rozhodl.

„Kdepak máš panenku Woodoo?“ ptal se manžel neteře. „Už se nejmenuje Woodoo, ale Rosalinda!“ odpověděla nasupeně. A nechtěla nám panenku ukázat.

Vydej panenku!

Manžel vběhl do dětského pokoje a panenku Woodoo našel ležet pod stolem. Měla v sobě napíchnuté dvě jehly. Jednu v oblasti žaludku a druhou v hlavě. Jehla v žaludku panenky měla k sobě přišpendlený papír s mým jménem: teta Líba!

Má bolest okamžitě zmizela, když manžel jehly odstranil. Popadl panenku a strčil si ji do kapsy. Neteř vůbec neprotestovala, když jsme panenku odnášeli pryč. Máme ji doma pečlivě zamčenou v sekretáři.

Libuše, (56), Ostrava