Můj muž byl vždy spíš tichý introvert. To, co ale předvádí v posledních měsících, je už extrém. Přemýšlím, že by mi bylo lépe samotné.
Můj Bohouš nikdy nepatřil k bavičům společnosti. Vždy byl spíš uzavřený, a mně se to na něm líbilo. Poslední dva roky se ale hodně změnil. Kdykoliv se v našem vztahu vyskytne nějaká neshoda, po pár větách přestane komunikovat, urazí se a mlčí.
Měla jsem různé muže
Často vydrží mlčet i mnoho dní. Dokonce se dostal i na vyšší úroveň. Mizí a já o něm dlouhé dny nic nevím. Když jsme se brali, oba jsme už za sebou pár vztahů měli. Mohu tak tvrdit, že jsem nějaké ty zkušenosti s muži měla.
Nepatřím mez konfliktní typy, nerada se hádám, snažím se vždy najít rozumné řešení, kompromis.
Pochopitelně zažila jsem i bouřlivé hádky, s jedním bývalým přítelem jsme nebyli daleko od toho, aby u nás létalo nádobí. On byl hodně výbušný, plný energie, emocí. Ovšem dokázali jsme si to vyříkat, usmířit se, nejčastěji v posteli, a jít dál.
Další můj ex se zase hodně nerad hádal, nebo spíš dohadoval, vždycky ustoupil, jen aby měl klid.
A to i za cenu, že bylo po mém a jemu to vadilo, nikdy to ale nedal na sobě znát. Nejdřív jsem byla ráda, ale po čase mi to začalo vadit, že se ani trochu nesnaží prosadit svůj názor, přesvědčit mě o tom, že i on může mít pravdu. Byl to slaboch.
Vše vypadalo idylicky
Když jsem v pětatřiceti letech potkala Bohouše, jednak mi už bily na poplach biologické hodiny a pak jsem měla pocit, že je to ten pravý. Od začátku byl milý, pozorný, byl sečtělý a dalo se s ním mluvit o všem. Žil se svou matkou, která byla v invalidním důchodu, a on se o ni staral.
Když jsme se vzali, pořídili jsme si byt na hypotéku a narodil se nám syn Matěj. Problémy začaly, až když se jeho matce přitížilo. „Miluško, nechci dát mámu do eldéenky, budu u ní teď asi muset být víc,“ začal opatrně. Jeho matku jsem totiž viděla všehovšudy tak třikrát.
Nesedly jsme si ani jedna. Je to zapšklá ženská, co se tváří jako kakabus. Mluvila se mnou jen na půl pusy, prostě mi dávala najevo, že se jí nelíbím. „Nic si z toho nedělej. To není o tobě.
Její nemoci jí brání být šťastnou, a navíc jsi mě jí odvedla,“ usmíval se chápavě Bohouš.
Přestávali jsme si rozumět
Jenže jsme pomalu, ale jistě začínali žít každý zvlášť. Zpočátku jsme se vždy zvládli nějak rozumně domluvit. Ovšem v posledních měsících začíná naše komunikace váznout.
Nemám problém o věcech diskutovat, vyříkat si argumenty, změnit svůj názor, nebo si naopak stát za svým.
Ale můj klidný a tichý Bohouš v určité chvíli začne křičet, přeskakuje mu hlas, plácá páté přes deváté, nakonec zmlkne a přestane mluvit. Když se to stalo poprvé, bylo to zrovna ve chvíli, kdy jsme si plánovali víkendový výlet.
Nikam jsme nakonec nejeli, Bohouš celý víkend mlčel nebo jen zíral před sebe, nebo si pustil televizi. „Proboha, to se mnou nemůžeš mluvit?“ ptala jsem se nešťastně a on mě ignoroval. Od té doby se podobná situace několikrát opakovala.
Ovšem doba, po kterou je uražený a nekomunikuje, se začala prodlužovat a v poslední době si zvykl, že odejde k matce a nedá o sobě vědět. Syn je v pubertě a nechápe, co se děje, a tak si utíká do svého světa. Začínám se bát, aby se nechytil nějaké partičky. S mým mužem ale není vůbec žádná řeč.
Chtěla bych mu rozumět
Napřed mizel na odpoledne, pak na noc, později na několik dní, a naposledy dokonce téměř na dva týdny. Mobil mi nezvedá, na zprávy nereaguje. Matěj se párkrát pokusil jít za ním k babičce, ale moc slavně ta návštěva nedopadla. „Je to tam jako v mauzoleu, mami,“ řekl mi naposledy smutně.
Přitom vím, jak má tátu rád! Bohouš se pak vždy ozve jakoby nic. „Můžeš mi, prosím, vysvětlit, proč nám tohle děláš? Proč nás necháváš samotné a nemluvíš?“ ptám se. On jen mávne rukou: „Prostě to tak mám.
Neřeš to!“ Já ale chci svému muži rozumět a takto podivné soužití už dlouho nevydržím…
Neignoruje jen mě, ale i našeho syna, který ho v tomto věku obzvláště potřebuje. A já vůbec nevím, co mám dělat. Je snad tohle konec mého manželství? Ještě to nějaký čas snad vydržím. Váhám ale, zda to má vůbec cenu.
Míla T. (54), Havlíčkův Brod
