Když jsem začínala chodit s Michalem, byla jsem přesvědčená o tom, že se na mě konečně usmálo štěstí a já poznala toho pravého.
Bylo mi teprve osmnáct let. Bydlela jsem se starší sestrou Katkou a mámou v třípokojovém bytě v Praze a měla jsem docela pohodový život. Za pár měsíců mě čekala maturita. Těsně před zkouškami jsem v jedné restauraci potkala Michala.
Zalíbil se mi na první pohled. Celý večer jsem po něm stydlivě pokukovala. Nakonec jsme si vyměnili telefonní čísla a týden nato jsme šli na první rande.
Zamilovala jsem se
Choval se jako pravý gentleman. Přidržel mi dveře, do podniku vstoupil jako první a pomohl mi z kabátu. Byla jsem ohromená a o to víc, když mě doprovodil až domů a před odchodem mě zničehonic políbil.
Začali jsme spolu chodit, a když se sestra s mámou odstěhovaly, sbalil si věci a zazvonil u mě.
Udělal si ze mě obyčejnou služku
Asi po měsíci společného soužití jsem začínala registrovat první negativní znamení. Byl výbušný a vyletěl kvůli kdejaké maličkosti, také už mi nelichotil tolik jako dřív a stále více času trávil s kamarády v hospodě. Ale já byla pořád slepá.
Namlouvala jsem si, že je to všechno kvůli stresu z práce. Pak jsem otěhotněla.
Těšila jsem se na období klidu, kdy si budeme oba užívat mé těhotenství, ale Michala to změnilo úplně opačným směrem. Jeho výbušnost přešla v agresi, už nebyl milý a něžný, ale místo toho mě začal psychicky týrat.
Nadával mi za každý neumytý hrnek, víkendy proležel na gauči, zatímco já vařila, uklízela a posluhovala mu.
Sbalila jsem si kufry a odešla
Porod jsem měla těžký. Trval celou noc a ztratila jsem spoustu krve. Oporou mi byla maminka a sestra, ne však Michal. Byl bůhvíkde a telefon nezvedal. Přihnal se druhý den s kyticí růží, aby se na mě a čerstvě narozenou Aničku podíval.
V tu chvíli jsem ho nepoznávala. Po tvářích se mu koulely slzy.
Tím však nejspíš svou celoživotní zásobu něhy a lásky vyčerpal. Od té doby to bylo jen horší. Mě urážel téměř pořád, zatímco malé si ani nevšiml. Když byly Aničce čtyři roky, sbalila jsem jí hračky a odešla od něho ke své mámě.
Sama s dcerkou
Týden stál pod mými okny a křičel, plakal, prosil, nadával, kopal. Zkusil snad všechno, jen aby nás dostal domů. Já ale zůstala neoblomná. Po pár týdnech tahanic jsem konečně Michala donutila, aby opustil náš byt.
Tím se naše cesty rozdělily a já zůstala žít jenom s Aničkou. Musím přiznat, že mi to hodně usnadňovala. Od narození byla totiž hodná, veselá a na malé dítě dostatečně samostatná.
Urputná sestra
Někdy v té době jsem zašla se sestrou na kávu a ta se mi mezi řečí zmínila o sociální síti Facebook. Pořád mě tlačila, abych si zařídila svůj vlastní profil. „Prosím tě, a k čemu mi bude?“ „Náhodou je to dobrý. Uděláš si svůj profil a pak si můžeš psát, s kým chceš.“
Ozval se kamarád ze školky
Začala jsem nad tím přemýšlet, až se mi ten nápad nakonec zalíbil.
Po pár dnech mi přišlo několik žádostí o přátelství, a když jsem kontrolovala, od koho ty vzkazy vlastně jsou, narazila jsem na Tomáše – kamaráda ze školky, jehož největší zábavou bylo tahat mě za vlasy.
Přidala jsem si ho do svého seznamu přátel a začali jsme si spolu psát. Jako první přišla řeč na to, co zrovna děláme, a já se dozvěděla, že už šest let žije v Anglii, kde je nadmíru spokojený.
Dělily nás stovky kilometrů
Psali jsme si den co den a já se po dlouhé době začínala cítit uvolněně a spokojeně. Po pár týdnech jsme k písmenkům přikládali také fotky a asi za dva měsíce si začali telefonovat.
Přestože jsme spolu na dálku trávili snad každou volnou vteřinu, pořád jsme si měli co říct.
Dělily nás stovky kilometrů, ale já tak nějak cítila, že to nevadí, protože pořád existuje šance, abychom se spolu sešli a mohli žít. Po půl roce jsem však tak optimistická už nebyla. Dokud nepřišel den, který mi obrátil život zcela nečekaně naruby.
Odpoledne v parku
Bylo chvíli před Vánocemi a Tomáš mi zničehonic oznámil, že se rozhodl přijet navštívit rodinu do Prahy. Nezapomněl dodat, že bychom se mohli vidět. Skákala jsem nadšením. Týden nato zvonil u mých dveří. Vzali jsme Aničku a šli se projít do zasněženého parku.
Když jsme se zastavili na pískovišti, aby si Anička mohla chvíli hrát, sedli jsme si na lavičku a dívali se na sebe.
Pak si mě něžně přitáhl a políbil. Cítila jsem se sama sebou a věděla, že to je ten pravý, na kterého čekám už tolik let. Doprovodil nás domů a druhý den přišel zase. Strávili jsme spolu skoro celý ten týden a já se jen děsila dne, kdy mi zase odjede.
Společná budoucnost?
Když se Tomáš vrátil do Anglie, nic se na naší komunikaci nezměnilo. Byla jsem zamilovaná až po uši.
Po třech měsících jsem za ním na týden odletěla, za další měsíc navštívil v Čechách on mě a v tu dobu jsme začali mluvit o společné budoucnosti, na kterou jsme se oba moc těšili. O necelý rok později se definitivně vrátil do Čech a nastěhoval se k nám.
Jsme šťastná rodina
Jeho začátky zpátky doma nebyly úplně jednoduché. Snažil se sehnat práci, ale o tu byla zrovna nouze. Často jsem ho vídala sklíčeného.
Za pár měsíců však místo sehnal a my začali fungovat jako normální rodina, která se o necelé dva roky rozšířila o dalšího člena – syna Viktora.
Simona K. (48), Praha
