Malé dítě má různá přání. Mezi ta moje patřila jedna věc, které jsem se nesměla ani dotknout. V dospělosti jsem si ji po smrti babičky vydupala.

Když jsem byla malá, často mě hlídala babička. Ráda se obklopovala krásnými věcmi, které jí připomínaly její mládí.

„Na tu vitrínu nesahej, ty věci v ní jsou vzácné a mohly by se rozbít,“ nezapomínala mi babička při každé příležitosti upozornit, abych si dávala pozor na její poklady.

Zlaté vlasy

Skříňka měla prosklenou čelní stěnu, aby bylo dobře vidět na všechny ty nádherné věci, které se schovávaly uvnitř. Porcelánové hrníčky s podšálky, ozdobné brože a knoflíky, malé, ručně malované obrázky a dřevěné titěrné hračky.

Kromě toho tu ale byla krásná porcelánová panenka, která mě lákala ze všeho nejvíc.

Měla zlaté vlasy až po pás, modrá zářivá očka a oblečena byla do bílých krajkových šatů zdobených drobnými kytičkami. Byla roztomilá a pokaždé, když jsem ji u babičky za sklem spatřila, měla jsem neskutečnou touhu ji pochovat a trochu si s ní pohrát.

Často jsem si představovala, jaké by to asi bylo, kdybych si jen na malou chvilku mohla panenku ze skříňky vytáhnout. Vždyť bych ji určitě nerozbila. V uších mi však stále zněla babiččina slova, a proto jsem se nikdy neodvážila.

Krásná panenka, které babička říkala princezna Agnes, si na mou náruč musela počkat desítky let. Když přišla zpráva o babiččině úmrtí, zaplavil mne smutek. Bylo to před Vánocemi. „Pohřeb bude v pátek,“ oznámila mi do telefonu maminka.

Už je moje navždy!

„Doufám, že přijedeš, něco tu totiž po babičce máš!“ Když jsem uviděla mou milovanou panenku z dětství, začala jsem plakat štěstím. Otevřela jsem skleněnou vitrínu a poprvé v životě jsem si ji pochovala. Byla tak křehká! Dnes bydlí panenka s námi.

Za sklem ji ale nemám, a když si na ní chtějí moje děti sáhnout, nezakazuji jim to.

Šárka (55), Brno