Ráda se procházím sama neznámými místy. Tentokráte jsem ale narazila na podivný opuštěný dům na samotě. A v něm slyšela hlasy.

Před lety jsme byli s přítelem na dovolené na jihu Itálie. Protože nerada trávím celé dny jenom na pláži, toulala jsem se i po okolí. Ten den jsem se vydala na procházku sama.

Dostala jsem se poměrně daleko od městečka, kde jsme byli ubytovaní. Kolem silnice se tyčily skály a tu a tam stromy. Zlákala mě pěšina, která mířila doprostřed lesíka. Zavedla mě ke staré, opuštěné budově.

Rozuměla jsem

Chvíli jsem tam postála a v tom jsem zaslechla slabý hlas. Nebylo mi jasné, jestli patří dítěti, ženě nebo zda to není kočka. Nastražila jsem uši. Hlas se ozval znovu. S překvapením jsem si uvědomila, že mluví česky! „Prosím, já chci k mamince,“ opakoval stále dokola.

Propátrala jsem celou rozbořenou budovu i její nejbližší okolí, ale nikoho jsem nenašla. Chvíli bylo ticho, ale pak se ozval hlas znovu – a nebyl sám! Mluvily ke mně nejméně tři děti! Vyprávěly mi, že mají strach a že by chtěly tatínka a maminku.

Točila jsem se bezradně kolem dokola a nevěděla, odkud ty hlásky přicházejí. Pak jsem se zeptala: „Kde jste se tu vzaly?“ Odpovědí mi ale byly jen další plačtivé prosby. Stála jsem na tom místě jako přikovaná a nedokázala odejít.

Jen jsem si stále dokola v duchu říkala, jak to že jim rozumím? Obestřel mě chlad a uvědomila jsem si, že mě mrazí tělo. Dětských hlasů přibývalo. Pomalu jsem začala chápat, že se nejedná o přirozený jev. Že to nejsou živé bytosti, že jsou to duchové.

Jako ve snách

Cítila jsem strašnou lítost, že jim nemůžu nějak pomoci, ale zároveň mi došlo, že se jim něco přihodilo už v dávné minulosti. Hlasy nakonec ustaly a rozhostilo se zase hrobové ticho.

Uvědomila jsem si, že tu neslyším zpívat ptáky ani bručet mouchy. Ještě chvíli jsem tam stála, a pak se vydala zpátky. Kráčela jsem jako ve snu. Měla jsem těch dětí plnou hlavu.

Našli jsme důvod

S tím zážitkem jsem se svěřila příteli. Vzbudilo to u něho větší zájem, než jsem čekala. Chtěl, abychom se do domu spolu vrátili. Souhlasila jsem. Ovšem nazítří, když jsem se do toho stavení vrátila, se nic nestalo.

Večer jsme se pak dali v hospůdce do řeči s místními lidmi. Dozvěděli jsme se, že pobořený dům býval dětský sirotčinec a odehrávaly se tam prý strašné věci. Nebyla jsem první, kdo tam slyšel dětské hlasy a nářek.

S přítelem jsme se zastavili u zbořené budovy ještě při našem odjezdu. V jeden okamžik se mi zdálo, že jsem zaslechla dětské zakňourání. Podívala jsem se na přítele a viděla, že on to uslyšel také. Pak už bylo ticho.

Stáňa (58), Písek