Jak úžasného muže jsem po svém boku měla, jsem si, bohužel, tehdy uvědomila až moc pozdě. Přála jsem si jen jediné, aby mi odpustil, a zase jsme byli jedna rodina.

Slavila jsem zrovna osmnáct let, když jsem zjistila, že jsem těhotná. Neplánovala jsem to a rozhodně jsem z toho neměla radost. A to ani nemluvím o mém tehdejším příteli Standovi.

Když jsem mu tenkrát tu novinu oznamovala, zbledl do barvy pšeničné mouky a vypadal, že se každou chvíli rozbrečí.

Dojetím to ale opravdu nebylo. Nakonec jsme si však řekli, že to přece jen nějak zvládneme. Musíme! Hlavně nás k tomu přemluvila moje maminka, která, jakožto učitelka v mateřské škole, měla k dětem mimořádný vztah a nemohla se dočkat, až bude babičkou. To přání se jí brzy splnilo.

Proč zrovna já?!

Narodila se nám dcera Magda, a Standa se přistěhoval ke mně a mé mamince. Nevzali jsme se, těch novinek na nás už tak bylo až moc…

Navíc, já jsem dodělávala maturitu a Standa byl v prvním ročníku na vysoké škole, penězi na veselku jsme tedy v té době zrovna neoplývali.

Stejně tak naši rodiče. Vyrovnávala jsem se s novou situací, měla jsem dítě, žila jsem s přítelem na hromádce u mé mámy a s vysokou školou jsem se mohla rozloučit stejně jako s bezstarostným mládím.

„Proč zrovna já?!“ ptala jsem se sebe sama pořád dokola a nemohla se smířit s tím, že můj život se řítí úplně jinam, než jsem si přála.

Magda snad celý první půlrok probrečela, nechtěla jíst, nechtěla spát, jako by mi dávala najevo, že stejně jako já jsem nechtěla ji, ani ona nechce mě. Nevím, co bych tehdy dělala bez pomoci své mámy a vlastně i bez pomoci Standy.

Oba neustále sršeli optimismem, i ve chvílích, kdy já jsem už chtěla utéct tisíc mil daleko.

Ať se stará!

Standa byl jedním slovem perfektní. Myslím, že každá žena by si přála mít vedle sebe takového „Standu“. Celé noci nespal jako já, přesto ale zvládal studovat vysokou a do toho chodit na několik brigád týdně, aby podpořil rodinný rozpočet.

Moje maminka ho milovala. Naše dcera ho milovala.

A já jsem si nevážila ničeho z toho, co dělal. A že toho dělal opravdu dost! Jakmile mi trošku otrnulo, začala jsem zanedbávat nejen jeho, ale i naši dceru. „Je to taky jeho dcera ne? Tak ať se stará,“ řekla jsem sobecky a práskla za sebou dveřmi.

Moje maminka zůstala stát v předsíni s malou Magdou v náruči a jen za mnou zoufale hleděla.

Nemohla mě zastavit. Rozhodla jsem se vzít si zpět všechno, co mi poslední měsíce nedopřály. Vyrážela jsem s kamarády na diskotéky, na víno, nebo dokonce na celé víkendy pryč.

Byla jsem schopna se domů nevrátit třeba tři dny, zatímco o malou se obětavě starala má maminka a Standa. Tato moje osobní vzpoura proti mateřství trvala několik měsíců, za které bych si dnes nejraději pořádně nafackovala.

Chovala jsem se příšerně. Sobecky a bezohledně. Má maminka byla bezradná, domlouvala mi, křičela a lamentovala, jen Standa se stále obdivuhodně snažil, mít se mnou trpělivost.

Každý pohár trpělivosti ale jednou přeteče, a v tomto případě byl pomyslnou poslední kapkou můj románek s tehdejším kamarádem Milošem.

Můj naivní sen

Miloš byl, jak by dnes řekla má dcera, takový typický frajírek. Synáček bohatých rodičů, který byl od hlavy až k patě oblečený z Tuzexu. Na hlavě načechranou patku à la Sagvan Tofi a v hlavě pusto a prázdno.

Byl přesně tím rozptýlením, které jsem v té době potřebovala. A přesně tím, kvůli čemu se Standa během jednoho jediného dne sbalil a odstěhoval pryč.

Nevím, co jsem si tehdy myslela, že se stane. Pravdou nejspíš je, že jsem v té době nepřemýšlela vůbec. A bylo to znát. Zamilovala jsem se do Miloše a trávila jsem s ním snad každý den. Že jsem měla být převážně matkou své dceři, mne vůbec netrápilo.

Dopoledne jsem se o Magdu, která ani po roce v mé přítomnosti nepřestávala usedavě plakat, postarala, a odpoledne jsem ji vrazila do rukou své mamince a utíkala za Milošem. Bydlel s rodiči ve velkém domě. Často jsem si představovala, jaké by to bylo, kdybych se tam nastěhovala.

Naivně jsem si po čase začala malovat budoucnost oděnou do luxusního hávu. Věřila jsem, že jen s Milošem budu šťastná, že si zamiluje mě i Magdu a společně budeme žít v jeho přepychovém domě.

Rozhodla jsem se, že Miloše vezmu k nám domů, představím ho mamince a poprvé ho seznámím i se svou dcerou.

Její první úsměv

Máma se na můj nápad dívala skepticky, vnitřně Miloše nesnášela, ačkoli ho ještě ani neviděla. Byl to pro ni ten kluk, kvůli kterému jsem všechno zničila. A přesně tak se k němu i chovala.

Na uvítanou ho sotva pozdravila a poté se zavřela v kuchyni a naši přítomnost ignorovala.

Já jsem mezitím Milošovi představila Magdu, byl jí už rok, seděla v postýlce, na sobě měla růžové šatičky a vypadala jako panenka. Na ten moment nikdy nezapomenu, tehdy se na mě vůbec poprvé usmála a já jsem byla v sedmém nebi.

„Viděl jsi to? Není krásná?!“ řekla jsem celá nadšená Milošovi. On ale stejné nadšení nesdílel, bohužel, právě naopak. „Nesnáším děti,“ řekl a znuděně se svalil na pohovku. Pustil si televizi a víc se o nás nestaral.

Nechala jsem to být, byla jsem tolik šťastná, že má vlastní dcera se na mě konečně směje…

Náhle sama

Druhý den se se mnou Miloš rozešel, stroze, přes telefon. Stála jsem v telefonní budce před kinem a myslela jsem, že se mi to jen zdá. Byli jsme domluveni, že se v sedm sejdeme, když ale ani v osm hodin nedorazil, začala jsem se bát. Utíkala jsem do nejbližší budky, abych zavolala k němu domů.

Vzal to on a krátce, bez jakékoli emoce mi oznámil, že už se neuvidíme. „Já nejsem žádnej náhradní taťka!“ stačil ještě dodat, než zavěsil. Tak, a tady to mám, prolétlo mi hlavou. Takhle mi život vrací, že jsem si nevážila toho, co jsem měla…

Ploužila jsem se domů jako tělo bez duše. Poprvé jsem se cítila na světě úplně sama.

Ještě několik týdnů poté jsem s napětím vyčkávala na zazvonění telefonu nebo domovního zvonku, věřila jsem, že si to Miloš rozmyslí. Nerozmyslel. Jak se ale říká, všechno zlé, je pro něco dobré, a tehdy mi možná právě zlomené srdce otevřelo oči.

Stala jsem se mámou na plný úvazek, byla jsem s Magdou celé dny, vyprávěla jsem jí pohádky, zpívala a žila jsem jen mateřstvím.

Standa za ní nikdy nepřestal chodit, a kdykoli ji vzal ven na procházku, nedočkavě jsem vyhlížela z okna, kdy se už ti dva konečně vrátí. „Pozdě, ale přece“ komentovala dojatě moje maminka to, že jsem konečně dostala rozum. A měla naštěstí pravdu. Sice mi to trvalo, ale nakonec jsem asi přece jen konečně dospěla.

Pochopila jsem, že má dcera je pro mě všechno a obdivovala jsem svou mámu, která to se mnou celý ten předešlý rok zvládla. A v neposlední řadě mi došlo, jak skvělého partnera jsem ve Standovi měla. Hodný, obětavý, milující… a já jsem ho vyměnila za libového frajera Miloše.

Odpustíš mi to?

Hrozně mě to mrzelo a přála jsem si, aby mi to jednou i Standa prominul. „Můžeš mi to někdy odpustit?“ zeptala jsem se ho, když u nás zase jednou vyzvedával naši malou na jejich obvyklou procházku na hřiště.

Neříkal nic, převzal si ode mě kočárek s naší usměvavou princeznou, otočil se a vyrazil směrem k východu. Tím mlčením mě vytrestal víc, než jakoukoli rozčilenou výtkou. Bylo mi do breku. Ještě, než jsem stačila zavřít dveře, se na mě ale otočil a řekl: „Nechceš jít na tu procházku s námi?“

Stáli jsme tam a vzájemně jsme se na sebe usmívali, vzduch byl konečně čistý. Odpustil mi, a po čase jsme našemu rodinnému životu dali druhou šanci. Od té doby si vážím každého dne, kdy jsme spolu, a doufám, že nás jich čeká ještě spousta.

Eva (51), Hodonín