Život se někdy nečekaně zamotá tak, že si zvolíme neobvyklou cestu ke štěstí. Já jsem novou lásku nakonec našla po boku svého tchána.

Bylo mi dvacet jedna let, když jsem se zamilovala do svého, o několik let staršího kolegy v práci. Jmenoval se Mirek a jiskra přeskočila oboustranně.

Párkrát jsme si spolu vyšli nejprve na oběd, poté na večeři a nakonec jsme spolu trávili víkendy i dny v týdnu a plánovali celý náš další život, počínaje svatbou. Tu jsme chtěli mít co nejdřív.

Sympatický a laškovný tchán

Když mě Mirek po necelém čtvrt roce našeho vztahu představoval svým rodičům, všimla jsem si, jak se po mně jeho otec dívá. Zdaleka se nejednalo o nějaký nevinný pohled. Dobře jsem věděla, že se svému tchánovi Karlovi líbím. To každá žena pozná.

Nikdy si ale nic nedovolil, jen mi vždy mírně dával najevo své sympatie a já je přijímala. Kdo by nechtěl mít pěkné vztahy s rodiči svého partnera, no ne? Zatímco Karel byl hovorný, otevřený a sebevědomý člověk, Zdena, moje tchyně, působila tiše a nenápadně.

Bývala často nemocná. Po čase mi Mirek prozradil, že má slabé srdce.

Společně pod jednou střechou

Svatbu jsme měli skromnou, ale moc hezkou. A protože byl můj manžel jedináček a bydlel s rodiči v celkem velkém rodinném domku, přestěhovala jsem se tam i já. Měli jsme pro sebe celé horní patro, kde jsme měli dostatek prostoru i soukromí.

Marně jsme toužili po miminku

Život plynul v pohodě a bez problémů. Jediné, co mně a Mirkovi nevycházelo podle plánu, bylo početí potomka. Nepodařilo se nám to ani po třech letech. Byli jsme z toho oba smutní a zoufalí, takže jsme se pro jistotu nechali oba vyšetřit.

Podle výsledků jsme ale byli oba po této stránce zcela v pořádku. Prostě nám nepřál osud. Snažili jsme se tím příliš netrápit a dál jsme se o dítě pokoušeli, ale štěstí nám naproti nešlo.

Dům zaplavil smutek

Pět let po naší svatbě zasáhla do našich životů velká tragédie. Tchyně prodělala silný infarkt. Byla v kómatu a v nemocnici ji udržovali naživu jen díky přístrojům. To trvalo několik týdnů, potom její slabé srdce bohužel podlehlo.

Dožila se jen šestapadesáti let. Protože jsme už tak dlouho žili společně v jednom domě, přineslo to obrovský smutek i mně.

Držel se stranou

I když jsme se Zdenou nebyly bůhvíjaké kamarádky, byla to moc hodná ženská a já proti ní nemohla za celou tu dobu říct jediné špatné slovo. Trochu jsem se obávala toho, jak bude reagovat tchán. V domě jsme zůstali jen já, manžel a on. A vytoužené miminko stále nepřicházelo.

Čekala jsem, jestli si tchán po čase najde nějakou novou partnerku. Trochu jsem se bála, aby mi nevěnoval více pozornosti, než by bylo vhodné. Ovšem moje obavy byly naprosto zbytečné – dál se ke mně choval jako džentlmen. S ničím se nevnucoval. Kdykoliv jsme s Mirkem něco potřebovali, ochotně nám pomohl.

Zhroutil se při fotbalu

Bohužel se po několika letech ukázalo, že můj manžel zdědil po své mamince jednu věc: slabé srdce. Zpráva o jeho smrti mě zasáhla jednoho letního dne jako blesk z čistého nebe.

Bylo parné léto, teploty atakovaly třicítku a Mirek byl s kamarády hrát fotbal tak, jako mnohokrát předtím. Na hřišti se během běhu zhroutil. Záchranná služba už nebyla nic platná, byl na místě mrtvý. Ve třiceti šesti letech jsem se tak stala vdovou.

Nic už najednou nemělo smysl

Manželova nečekaná smrt mě hluboce zasáhla. Dlouho jsem tomu odmítala věřit. Uzavřela jsem se do sebe. Odešla jsem z domu, kde jsme bydleli, vrátila jsem se zpátky k našim. Vůbec jsem neměla ponětí, co dál se životem. Taková krutá rána se nedá ničím vyléčit.

Život pro mě najednou ztratil smysl. Nebyla jsem schopná chodit ani do práce. Celé dny jsem jen probrečela.

Schůzka s tchánem

Asi dva měsíce po manželově pohřbu se mi ozval Karel. Ptal se, jestli jsem se odstěhovala natrvalo – a pokud ano, jak to uděláme s mými věcmi, které jsem v domě stále měla. Nakonec jsme se domluvili, že se sejdeme někde mimo, v nějaké restauraci.

Necítila jsem se na to, abych se tak brzy vracela do domu, který jsem teď měla spojený s dvojnásobnou smrtí.

Postupné sblížení

Sympatie a city, které vůči mně Karel choval, se během našeho rozhovoru naplno projevily. Setkávali jsme se dál jako dva lidé, kteří přišli o své nejbližší a které spojovala bolest a smutek. Bylo nám spolu hezky.

Za půl roku jsem se do domu vrátila zpátky a začali jsme spolu žít. Přes nesouhlas rodičů a různé řeči v okolí jsem si později svého tchána vzala.

Naději v lásku neztrácím

Prožila jsem s ním krásných osmnáct let, a i když jsem neměla děti, nelituji toho. Loni Karel zemřel a já jsem teď znovu sama. Ale život mě naučil optimismu, a tak věřím, že najdu ještě někoho, koho budu milovat a kdo bude milovat mě.

Věra K. (58), Olomouc