S Jirkou, ač byl o dost starší, jsme prožívali nádherné chvíle. Jako bychom byli jeden pro druhého stvořeni. Ale pak jednou přišlo velmi nepříjemné překvapení.
Bývala jsem moderní dívka, emancipovaná a zuřivě nenávidící jakýkoli sentiment. Měla jsem krásné dětství a moc hodné rodiče, ale jakmile jsem začala brát rozum, kladla jsem si otázku, jak je možné, že jim stačí tak málo. Máma porodila čtyři dcery a zůstala v domácnosti, táta pracoval v místní továrničce a zcela propadl muzicírování a ochotničení.
Vrcholem životního štěstí bylo pro něj převléknout se do kroje a coby člen dechovky složené z podobných strejců vyluzovat tóny pomocí tahací harmoniky. No potěš pánbu, říkala jsem si, když jsem chodila na gympl. Marně mě naši lákali, abych se také dala k ochotnickému divadlu.
„Jako že byla celému kraji pro smích?“ tázala jsem se s údivem. „Tak na to zapomeňte.“ Měla jsem jinačí cíle. Stala jsem se jedinou vysokoškolačkou v rodině a odstěhovala se z maloměsta, které mně čím dál víc lezlo na nervy. Pronajala jsem si pěkný byt a svět mi ležel u nohou jako poslušný pes.
Dost hezká
Naštěstí jsem byla zároveň dost hezká na to, aby si mě dobře všimli vlivní chlapíci, kteří se okolo mě ve firmě, kam jsem po škole nastoupila, vyskytovali ve velkém. Tomu nejvlivnějšímu jsem dělala asistentku. Hlavou se mi honily lecjaké myšlenky, ač jsem si je snažila zakazovat. Přece nebudu, říkala jsem si, tak strašně povrchní, abych chodila s ředitelem.
To je tak hloupé, tak banální – šklebila jsem se na sebe do zrcadla, když jsem si fénovala dlouhé, vlnité vlasy, obarvené na blond. Navíc se ke mně chová absolutně nepřístupně. A vnucovat se, to tedy vážně není můj styl. V jídelně jsem nesčetněkrát vyslechla, jak je na tom manželství pana ředitele.
Údajně velmi špatně. Jeho manželka je nesympatická fuchtle, která doma poroučí a peníze vyhazuje oknem. Pan ředitel je po jejím boku nešťastný. Ale přistupuje k tomu jako chlap. Nestěžuje si, nemluví o tom, a dokonce si ani nevšímá žen, které se kolem něj točí. Zcela se ponořil do práce, to je jeho recept na trápení.
No to bych se na to podívala – řekla jsem si s kuráží svých sedmadvaceti let. Tak pan ředitel že si nevšímá žen? Ba ani těch, co si obléknou povážlivě krátkou minisukni, halenku s výstřihem bůhvíkam a střevíčky na jehlových podpatcích? Ale těch si všiml. „Kampak se chystáte, Irenko?“ vzhlédl ke mně a v očích se mu poprvé objevilo cosi jako zvědavost.
„Nikam, pane řediteli,“ odpověděla jsem lítostivě. „Abych řekla pravdu, neprožívám teď dobré období. Málem jsem se vdala, zrušili jsme to čtrnáct dní před svatbou. Naletěla jsem bezcharakternímu člověku.“
Byla to lež jako věž. Otřela jsem si neexistující slzu. Vstal od stolu a na znamení soucitu mě krátce objal. „To je mi moc líto,“ poznamenal. „Musíte se cítit bídně. Vezměte si dnes volno, já už to tady nějak zvládnu.“
Nikam, pane řediteli
To se mi nehodilo do krámu. „Kdepak, pane řediteli. Soukromé starosti nechávám doma. Jsem profesionál,“ odpověděla jsem hrdě. Uznale na mě pohlédl. Vše dopadlo dle očekávání. Když nástěnné hodiny ukázaly konec šichty, řekl: „Přijala byste tedy aspoň pozvání na skleničku? Aby vám dnes nebylo tak smutno.“
Radostně jsem kývla. O zhruba deset měsíců později se ke mně přistěhoval. Slavila jsem vítězství. Zhořklo mi, když máma hlesla do telefonu: „Rozbila jsi mu manželství? Děvenko zlatá, to se ti vrátí.“
Bylo na střepy
Hloupost, nic jsem nerozbila. Bylo na střepy, ještě než jsem se objevila na scéně. Žil se sedmihlavou dračicí, neutekl jí jen kvůli pubertální dceři. Nakonec přece jen raději vyklidil pole, aby, jak řekl, ta ubohá holka neposlouchala pořád jenom jejich hádky. Až u mě nalezl klid, porozumění a radost ze života. Byla jsem o šestnáct let mladší, ale to jsme vůbec nevnímali.
Báječně jsme se k sobě hodili. Trávili jsme večery ve vinárnách, víkendy na romantických výletech, několik týdnů u moře. Jeden pro druhého jsme se narodili – vylíčila jsem mámě, která, částečně uklidněná, odpověděla: „No tak kéž bys měla pravdu, děvče.“ Naše štěstí přervalo jedno jediné zazvonění zvonku.
Za dveřmi stála vyzáblá puberťačka s očima zarudlýma od pláče, v povážlivě krátké džínové minisukni, v tričku odhalujícím velký kus břicha a se zeleným pruhem ve slámově plavých vlasech. Dívala se na mě jako na odporný hmyz.
Zato panu řediteli se vrhla do náruče s výkřikem: „Tati! Já už s ní doma nebudu! Vem mě k sobě, prosím!“ A tehdy se mi vybavila mámina slova: Děvenko zlatá, to se ti vrátí. Najednou se v mém útulném bytě nedalo žít. Celé to tu ovládla patnáctiletá Sabina.
Po týdnu stráveném v její společnosti jsem měla jasno: hysterický, pánovitý, rozmazlený, vzteklý, bezcitný spratek. Těžko tomu uvěřit, ale vyhnala mě z ložnice, tvrdila, že má kvůli rozchodu rodičů a hádkám s deprimovanou matkou noční můry a nemůže spát sama v místnosti, neboť by zešílela hrůzou.
Královna Sabina
Ačkoli jsme byli s jejím otcem zvyklí chodit po restauracích, anebo si nechávat donášet jídlo domů, musela jsem začít vařit. „Když je v domácnosti dítě,“ mínil Jirka, „vařit se musí.“ Ale tohle nebylo dítě, nýbrž hydra, had s devíti hlavami. Ještě ke všemu jsem vařit neuměla, nenapadlo mě, že to já, taková emacipovaná žena, budu někdy potřebovat.
Nebavilo mě to a nešlo mi to. K první večeři jsem připravila míchaná vajíčka, jedno z mála jídel, která jsem zaručeně ovládala. Sabina polkla jedno sousto, vyjekla, teatrálním gestem si sáhla na břicho, hodila vejce i s talířem do koše a řítila se na toaletu. V duchu jsem si řekla: Jsem zvědavá, jak dlouho tohle vydržím.
Ty drzá lhářko
Jak já jsem se snažila! Až jsem samu sebe udivovala. Jsem to opravdu já? Napadlo mě, že musím mít Jirku opravdu ráda, když tohle podstupuji, když nezařvu: „Okamžitě vypadněte. Oba!“ Ta zmije nás rozdělila, zamezila mi přístup do ložnice, u stolu neustále dávala najevo, že z mnou připravovaných pokrmů zvrací, udělala všechno pro to, aby veškerý tátův čas patřil jen jí.
Buďto vyžadovala, aby jí vysvětlil příklady z matematiky, anebo aby něco uvařil místo mě, protože, jak ráda vysvětlila, „ty její blafy se nedají žrát.“ Jednou jsme se pokusili odejít večer do divadla, těšila jsem se na to týdny, předvedla nám takový tanec svatého Víta, až vyděšený Jirka konstatoval, že raději zůstaneme doma.
„Tys nevěděl, že mám epilepsii?“ šklebila se. „To je určitě kvůli tomu, že jsi nás s mámou opustil.“ Já bych ti ukázala epilepsii, ty drzá lhářko, proklínala jsem ji v duchu. Vydržela jsem to asi půl roku.
Vosí hnízda
Krátce před Štědrým dnem přijela na návštěvu moje máma, jako vždy vlídná a laskavá jako anděl. Hned se pustila do pečení cukroví. Na ni si Sabina netroufla. „Tady to voní,“ poznamenala, když se vrátila z toulek.
A protože máma zrovna vytahovala z trouby plech horkých vanilkových rohlíčků, náhle zkrotlá puberťačka si k ní sedla a škemrala, jestli může ochutnat. „Vem si,“ usmála se máma. „A co mám ještě upéct? Co máš ráda?“ Ta příšerná holka div nepředla jako přítulná kočka. „Jé, vosí hnízda, vosí hnízda!“ vykřikovala.
„No tak to byste mi měly, holky, pomoct, aby to bylo co nejrychleji,“ vyzvala máma nás obě. „Která bude drtit piškoty? Kdo chce míchat krém?“ Žasnoucí Jirka nás našel všechny tři svorně pracovat v kuchyni.
Z rádia se linuly koledy, na plotně voněla purpura, my jsme se skláněly nad cukrovím a Sabina hučela do mojí matky: „Proč jste vlastně tu vaši Irenu nenaučila vařit?“ Máma se pousmála. „To se přece dá napravit,“ poznamenala.
„Ještě dneska vás naučím linecké cukroví. A zítra vám předvedu, jak se smaží kapr.“ Sabina šťastně přikývla. Najednou z ní byla malá, roztomilá holčička. Dívala se s námi na pohádku a nechala se pohladit před spaním.
Irena (55), okolí Brna
