Vnučka Barborka za mnou chodila ráda. Moc mi pomáhala. Já se ale nechala zaslepit negativním myšlením svého okolí a zachovala se k ní ošklivě.

Myslím, že k tomu, co se mi stalo, hodně přispěla skutečnost, že jsem dlouho bydlela a žila sama. Člověk, který je starý a sám, je nakloněný tomu být nedůvěřivý a podezřívavý.

Dlouho jsem byla soběstačná, ale nedávno se po jedné úporné nemoci, kterou jsem prodělala, moje zdraví výrazně zhoršilo.

Vnučka Barborka tehdy řekla, že za mnou bude denně chodit. Studovala nedaleko střední školu, měla to ke mně jen tři ulice. Vše poté fungovalo ideálně, nemohla jsem si stěžovat.

Záviděli mi?

Moji radost mi kazili ale lidé v okolí. Stará Blažková, co bydlela naproti mně, a devadesátiletý plukovník z vedlejšího vchodu. Za každým počinem vnučky viděli zištnost.

Nevěřila jsem těm pomluvám, až se jednou stalo něco, co mě přesvědčilo, že měli pravdu… Z mého nočního stolku se ztratilo pět tisíc.

Jediný, kdo se pohyboval po celém bytě, byla Barbora. Okamžitě jsem jí zavolala, že mi peníze ukradla. Vnučka dělala překvapenou a její matka mi řekla, že jsem sklerotická a kdoví, kam jsem ty peníze dala.

Smutné odhalení

Když jsem za půl roku slavila svoje narozeniny, přijela pouze druhá část rodiny. Na Barboře a jejich rodičích nenechali nit suchou. Vždyť jim prý ta zlodějina kouká z očí.

Byla to náhoda, že si jeden z vnuků prohlížel z nudy časopisy, které jsem měla pohozené na peřiňáku. A najednou – z jednoho vypadly peníze.

Vnuk bankovky posbíral, bylo to přesně pět tisíc. Vložila jsem je zřejmě omylem mezi stránky časopisu, který jsem právě četla: „Pro dobrotu, na žebrotu!“ ušklíbl se vnuk a ostatní seděli zaraženě kolem stolu.

Možná se i trochu styděli za to, jak o Barborce a jejích rodičích mluvili. Vnučce jsem se omluvila. Do smrti mi bude líto, že jsem byla tak nespravedlivá k člověku, který byl ochotný mi nezištně pomáhat.

Božena (77), Písek