V manželství jsem byla dlouhá léta spokojená, pro rodinu a manžela jsem byla ochotná udělat snad cokoli. Mělo to tak být napořád, jenže to jsem ještě netušila, co mě potká.

Musím říct, že manželství s Láďou mě od začátku zcela naplňovalo a cítila jsem se šťastná.

Když dostal pracovní nabídku do vzdáleného města, po které vždycky toužil, ani chvilku jsem neváhala a nevadilo mi, že se odstěhujeme z místa, kde jsme prožili mládí, měla jsem tu přátele a vlastně i své kořeny.

Připadalo mi důležitější být mu oporou, a tak jsme opustili náš hezký byt i přátele a přestěhovali se i s naším pětiletým synem Radkem daleko od rodného hnízda.

Šťastný život

Bydleli jsme v docela hezkém bytě a časem jsem si to místo zamilovala. Manžel byl v nové práci dost vytížený a často pobýval mimo domov, ale já si i tady naštěstí našla nové přátele.

Nic jsem mu nevyčítala, bylo přece jasné, že chce pro mě i pro Radka jen to nejlepší.

Když už byl byt zařízený a Radek šel do školy, nastoupila jsem do nedalekého obchodu na půl úvazku, abych měla stále dost času na rodinu.

Pokaždé, když se Láďa vrátil domů, bylo to pro mě jako malý svátek, uvařila jsem mu něco dobrého a povídali jsme si dlouho do noci, o víkendech jsme chodili s Radkem na výlety nebo do zoo, bylo nám krásně.

Uběhlo pár spokojených let, až jednoho dne, když byl Láďa zase na služební cestě a Radek na prázdninách u babičky, jsem měla volno a chtěla jsem ho využít k úklidu a praní.

Láďa se měl ten večer vrátit, tak jsem chtěla mít všechno hotové, abychom si mohli v klidu vychutnat páteční večer.

Když jsem chystala prádlo, našla jsem v kapse Láďových kalhot složený papírek, tak jsem ho vyndala a položila na skříňku, že ho pak vyhodím s případnými ostatními věcmi, které najdu zapomenuté po kapsách.

Poklidila jsem byt a než pračka doprala, měla jsem ještě chvilku pro sebe.

Jaká Helenka?

Papírek a jeden papírový kapesník z koupelnové skříňky jsem se chystala vyhodit do koše, ale pak mě napadlo, jestli to nebude třeba něco důležitého, tak jsem ho rozložila a podívala se na něj. Bylo na něm napsáno nějaké telefonní číslo a jméno Helenka.

Žádnou Helenu jsem neznala, ani Láďa o nikom s tímto jménem nemluvil, proto jsem začala přemýšlet, kdo to asi je a proč si to manžel poznamenal. Začalo mi to vrtat hlavou. Proč Helenka, a ne Helena? A proč tam není i příjmení?

Pak jsem si řekla, že nebudu dělat žádné ukvapené závěry, prostě na to číslo zkusím zavolat a uvidím.

Po vytočení se mi ozval příjemný ženský hlas. Rychle jsem se vymluvila na omyl a telefon položila. Myslela jsem, že se třeba dovolám do nějaké firmy, že půjde o kolegyni, ale tohle bylo evidentně soukromé číslo.

Hrozná zrada

Celé odpoledne jsem ještě doufala, že jde jen o nějakou běžnou věc, třeba že Láďa chtěl od té ženy něco koupit na inzerát, napadaly mě nejrůznější i nesmyslné teorie. Když se večer manžel vrátil, podala jsem mu zmuchlaný papírek a žádala vysvětlení. Nejdřív se snažil chabě zapírat, nakonec ale přece jen přiznal barvu.

Už několik měsíců se s tou Helenou scházel. Zatímco on se bavil, já trávila večery sama u televize, přesvědčená, že můj miláček tvrdě pracuje.

Bez přemýšlení jsem mu řekla, že v tom případě už si nemáme co říct a já od něj odcházím a ať si klidně dál s tou ženou užívá. Sypal si popel na hlavu a prosil, ať neodcházím, že mě miluje…

Beze slova jsem si odešla sbalit nejnutnější věci a ještě ten večer jsem odjela k rodičům, kde byl i Radek. Celou noc jsme pak proplakala a druhý den jsem zavolala do práce, že mi není dobře, a vzala si volno. Nějakou dobu se Láďa vůbec neozval.

Mezitím jsem přemýšlela. Mám se rozvést? Mám tak připravit Radka o jinak skvělého tátu? A co bude se mnou? Jak čas běžel, urovnala jsem si myšlenky.

Uklouznout asi může každý, ale přece se tím nemůže vymazat všechno to hezké, co mezi námi dosud bylo… Ale nevěděla jsem, co mám dělat.

Pomohla mi moje máma, která mě celou dobu přesvědčovala, abych Láďovi dala ještě šanci. Že pokud budu příliš tvrdohlavá, mohla bych ho tím nadobro ztratit, a to za to nestojí. Klopýtnout přece může každý, ale nemusí to hned znamenat, že to tak bude napořád. ¨

Prý už je nejspíš i takhle vytrestaný dost. Ale pokud by se něco takového mělo někdy opakovat, pak ať se klidně rozvedu. Hodně dlouho jsem o jejích slovech přemýšlela a uvědomila si, že má vlastně pravdu.

Dokázala jsem to

O Láďu jsem pořád stála. Rozhodla jsem se mu tu šanci poskytnout. Ale jak? Přece za ním hned nepoběžím? Nakonec to vyřešil Láďa sám. Přijel za mnou s nádhernou kyticí a prosbou, abych se vrátila.

Prý ten svůj románek okamžitě ukončil, moc se omlouval, jaký byl hlupák, a sliboval, že se něco takového už nikdy nestane. Dívala jsem se na něj a hlavou mi běžely vzpomínky na všechno krásné, co jsme spolu prožili. Jeho zrada mě pořád moc bolela, ale už jsem to dokázala překonat.

Nakonec jsme si v slzách padli do náruče a hned druhý den si mě odvezl zpátky do našeho bytu. Dodnes jsme stále spolu. K Radkovi pak přibyla ještě Romanka, děti už jsou dospělé a já jsem šťastná, že jsem mu tenkrát dokázala odpustit.

Marcela (55), Plzeň