O dětech jsem nechtěla ani slyšet. Milovala svůj život takový, jaký byl – nezávislý. Nevěřila bych tomu, že může být ještě daleko lepší…

Byla jsem snad v mém okolí jediná, které netikaly biologické hodiny. Bylo mi ke třiceti, měla jsem dobrou práci a užívala si počínající nezávislost po odstěhování od rodičů. Nač si to hned „kazit“ něčím takovým, jako je mateřství a rodina?!

Ale zdálo se, že snad všechny mé kamarádky v té době měly jiný názor. Začaly se vdávat a rodit děti, a vášnivě rozebíraly obrovské problémy lidstva jako třeba techniky kojení. Jakoby se zbláznily.

To mým největším problémem tehdy bylo, kde seženu kadeřnici, která mi udělá dobrou trvalou.

Děti? Ne, děkuji!

Karla, jedna z kamarádek „přešťastných matek“, mi proto doporučila svou kadeřnici. „Ta ti na hlavě vyčaruje zázrak,“ stačila mi ještě říct, než se její několikaměsíční dcera zase rozeřvala, a ona mi ji vrazila do náruče, ať si to ječící stvoření taky pochovám.

Holčička usedavě brečela, pak mě ještě poblinkala a já jsem šla domů s pocitem, že na děti opravdu nejsem zralá. Na Karlino doporučení jsem vyrazila ke kadeřnici, co umí zázraky. To se o ní zřejmě vědělo. Když jsem dorazila, došlo mi, že tady strávím celé odpoledne.

Přede mnou se na židličkách tísnily ještě čtyři další zákaznice a jeden muž. V případě tohoto chlapíka už ale nejspíš ani zázrak nepomůže, řekla jsem si. Na hlavě už mu rašila pěkná pleš, přitom nemohl být o moc starší než já.

Všiml si, že ho zkoumám. „Čekám tu jen na dceru, mně by trvalá neslušela,“ řekl mi pobaveně. Prokoukl mě! Dali jsme se do řeči a přerušila nás až jeho dcera, která přicupitala s čerstvě zastřiženou ofinou.

Rytíř a princezna

„Kdybyste se při čekání nudila, budeme naproti v cukrárně,“ řekl mi a odešel. S díky jsem odmítla. Proč bych se měla chtít přidat na zmrzlinu k nějakému taťkovi a jeho dítěti? Ale je pravda, že byl moc sympatický… Trvalá netrvalá, najednou jsem dostala chuť na kávu a dort.

Myslela jsem, že zbytek dne strávím v kadeřnictví, nakonec jsem ho prožila v cukrárně s těmihle dvěma. Taťkou Michalem a pětiletou Kristýnkou. Michal se stal v mých očích rytířem v zářivé zbroji, nebylo mu ani pětatřicet a zažil si toho už tolik.

Krátce po narození dcery mu zemřela žena, na výchovu dítěte byl tedy sám a tahle malá holčička byla roztomilost sama. Rozhodla jsem se, že svůj názor na děti možná přece jen přehodnotím. Oni dva mi za to stáli.

Převrátili mi život naruby a všechny moje strachy a předsudky zametli pod koberec. Do roka a do dne se z nás stala rodina a za další rok jsme přivítali na svět dalšího člena naší party.

Je úsměvné, že za své životní štěstí vděčím své kamarádce a hlavně její kadeřnici.

Pavla (57), Benešov