Přihodilo se to všechno velice rychle. Nevím, proč jsem tak otálela. Nejspíš o všem moc přemýšlím.

Děti se rozletěly do světa. Doslova. Dcera se vdala do Austrálie, syn zamířil do Kanady. Mohli jsme si s manželem užívat klidné stáří, kdyby ho před několika lety nenapadlo, že mě vymění za jinou. Vždycky chtěl novější model. Ať už telefonu, nebo auta.

Mohlo mě při tom jeho zvyku napadnout, že jednou budu na řadě i já. Ale nic takového jsem si nepřipouštěla, protože mě to prostě nenapadlo.

Samota mě tížila

Napřed se zdálo, že být sama bude docela fajn. Vygruntovala jsem, uspořádala knihovnu, nechala vyklidit sklep i půdu a rozhlížela se, co mě ještě zaměstná. Už nebylo co dělat, začala jsem se upřímně nudit.

Časem pak na mě začala doléhat samota. Vnoučata tak daleko, že je sotvakdy uvidím. A i kdyby, krátká návštěva by nic nezmohla. Cítila jsem, že mě už vlastně nic nebaví, protože ani nečeká. Ztrácela jsem svoji dobrou náladu.

Hledala jsem řešení

„Takhle to dál nejde!“ řekla jsem si nahlas. „Musíš se sebrat. Vymyslet!“ Že bych si mohla ještě najít přítele, to jsem zavrhla okamžitě, jak mě to napadlo.

S chlapem jsem si užila dost, nechci se starat o nějakého náladového dědka, a že by se o mě zajímal někdo mladší, o tom jsem dost pochybovala.

Impuls

Seděla jsem u televize a trochu i klimbala, když jsem zaslechla nějakou reportáž o psích útulcích. Rázem jsem se probrala. To je přece ono! Hned druhý den jsem se pustila do pátrání. Zavolala jsem do dvou útulků.

V prvním mě trochu odbyli, ve druhé pozvali, že mohu přijít hned. Vyrazila jsem s nadšením, ale i trochou obav, jestli se najde pro mě ten pravý pejsek. Říkám mu Igor a nehne se ode mě. Pořád mě pozoruje těma svýma psíma očima. Už nejsem sama.

Dáša P. (62), Teplice