Domů     Nemáme kde složit hlavu!
Nemáme kde složit hlavu!
5 minut čtení

Naše opatrnost nestačila. Realitní kancelář nás lehce a rychle připravila o bydlení. Bydlíme v jedné pronajaté místnosti a o naše tvrdě vydělané peníze se soudíme.

Dům, který jsme kdysi koupili v dezolátním stavu a opravovali celý život, nám najednou byl k nepotřebě. Děti odešly a my neměli peníze, abychom zbytečně vytápěli pět místností. „Odstěhujeme se. Dům prodáme, něco si schováme na zadní kolečka a koupíme si byt. Nebo malinký domeček, jen pro nás dva!“ navrhl manžel, ale mně se nechtělo!

Rozhodl vysoký účet

Všude kolem mě byly vzpomínky. Na první krůčky našich dvou dcer, na první školní den. Na to, jak manžel sám obkládal dlaždičkami koupelnu a ony mu do rána spadly. Nebo na moje vánoční cukroví, které jsem zapomněla osladit a nebylo k pozření. Přemýšlela jsem o jiném řešení, ale nic mě nenapadlo.

Byla to vážně hloupost, vydat důchod jen za energie. Nehádali jsme se. Manžel moc dobře chápal moje důvody a já zase ty jeho. Rozhodl až dopis s vyčíslením nedoplatku za elektřinu. Měli jsme doplácet osm tisíc. „A to byla mírná zima!“ konstatoval manžel a já věděla, že je rozhodnuto.

Vše šlo rychle

Za pár dní už procházela domem realitní makléřka a fotila místnosti. „To prodáme jedna báseň!“ vrkala spokojeně a hned se začala dohadovat o prodejní částce. Manžel byl nadšený, a mně bylo do breku. Hned druhý den nám volala, že má kupce. Prý náhoda!

Nevím, jak popsat ten pocit, který se mě zmocnil, když manžel rozhodl, že nabídku přijmeme.

Nějak mě začal bolet žaludek a zmocnila se mě špatná předtucha. Sama sebe jsem přesvědčovala, že to je jen špatný pocit z prodeje. Že si všechno jen namlouvám. Manžel samozřejmě nad mými pocity jen mávl rukou. Prý jsem hysterka.

Zbývalo jen najít rychle nějaké bydlení. Abychom se mohli okamžitě vystěhovat!

V jedné místnosti

„Vezmeme si zatím nějaký podnájem a dáme se do shánění něčeho vlastního. Budeme mít čas, a tak si hezky vybereme,“ pohladil mě manžel po zádech a já se uklidnila. „Všechno dobře dopadne!“ říkala jsem si v duchu, ale vůbec jsem tomu nevěřila.

Cítila jsem blížící se katastrofu, kterou jsem neuměla pojmenovat. P

odnájem v malém bytě byl dražší, než jsme předpokládali. Nakonec jsme se spokojili s jednou velkou místností opatřenou miniaturní kuchyňskou linkou.

„Dobře ti tak, už ti nenapeču tvoje oblíbené buchty!“ říkala jsem si trochu pomstychtivě, ale naprosto tajně, aby nikdo nevěděl, jakou nechuť v sobě skrývám.

Nebyli jsme neopatrní

O svých pocitech jsem s nikým nemluvila. Dcery jsem nechtěla zatěžovat a kamarádka byla překvapivě na straně manžela. Prý je to dobré rozhodnutí a já si mám vážit svého muže, že se o mě tak stará!

„Peníze už jsou na kontě, můžete se vystěhovat!“ zavelela makléřka a my se začali balit.

Smlouvu jsme si nechali zkontrolovat u právníka a potom ještě u známého, který se podle nás v takových věcech vyznal. Nikdo neshledal nic podezřelého. Důvěřivě jsme se přestěhovali.

Vše nepotřebné jsme mohli nechat na místě, prý si to nový majitel vyklidí v zájmu urychlení zcela sám.

Chtěl mě potěšit

Čekali jsme trpělivě na peníze a pročítali inzeráty. Já toužila po domečku, manžel preferoval byt. Prý se nebude muset starat o zahrádku, kde ho to v poslední době vůbec nebaví. Co baví mě, jaksi zapomněl zmínit! „Co bys tomu řekla, bychom si pořídili pejska?

Nějakého malého, třeba čivaváčka. Nebo bišonka, ten vůbec nelíná,“ lákal mě.

Tušil problém

Zabrnkal na moji citlivou strunku a já opustila inzeráty na prodej nemovitostí a začala v útulcích vybírat pejska. Mohl být i starší, vždyť my už taky nebyli nejmladší. „Ty peníze nějak nejdou.

Jdu do realitky!“ sdělil mi manžel a já viděla na jeho tváři poprvé od prodeje domu velký stín. Začal tušit, že máme problém. Velký problém! Vrátil se až o několik hodin později.

Přišli jsme o všechno

Ztěžka usedl na židli a podepřel si hlavu. Koukal mlčky před sebe a nemluvil. Bylo mi jasné, že se stalo něco hrozného. „Holky jsou v pořádku?“ zeptala jsem se a on na mě pohlédl, jako by mě viděl poprvé v životě. Potom jen mávl rukou.

„No jasně že jsou, O dcery nejde,“ řekl tiše. Já odpověděla: „No tak vidíš. To je nejdůležitější! Všechno ostatní překonáme!“ Usmál se. Vstal a vzal mě do náruče. „Ta realitka je zamčená. Byl jsem na policii a podal trestní oznámení. Asi jsme přišli o dům i o peníze… Ta kupní smlouva je prý platná!“

O peníze se soudíme, ale už jsme ztratili naději, že se dočkáme spravedlnosti. Bydlíme v jedné místnosti a společnost nám dělá pejsek. Jezevčík! Pocit hořkosti nám ale zůstal!

Helena D. (67), Ústí nad Labem

Související články
3 minuty čtení
Pracovala jsem na obecním úřadě skoro třicet let. Za tu dobu jsem poznala spoustu lidí, ale na Marii nezapomenu. Byla to drobná žena s věčně zarudlýma rukama, které jí v zimě popraskaly od studené vody a čisticích prostředků. Uklízela u nás. Každé ráno přišla ještě před sedmou, tiše pozdravila a pustila se do práce. Jednou jsem ji zastihla sedět na chodbě před kanceláří. V ruce držela obálku a 
3 minuty čtení
Celý život jsem prožila v jedné vesnici tady u nás. A teď mám najednou odejít. To mi nemohou udělat. Vytrhnout mě z místa, kde mám své kořeny. Narodila jsem se tu, chodila do školy, pracovala na místním statku a později na poště. Znala jsem každou cestu, strom i prasklinu v chodníku před kostelem. Když jsem byla mladá, připadalo mi, že svět končí až někde za kopcem. A vůbec mi to nevadilo. V lé
3 minuty čtení
Myslela jsem si, že v zaměstnání strávím ještě pár spokojených let. Jenže kvůli ošklivým pomluvám jsem nakonec odešla do důchodu dřív. Práci v nemocniční jídelně jsem milovala. Někdo se možná podiví, co může člověka tolik bavit na každodenním vaření, ale já se do zaměstnání opravdu těšila. Měly jsme tam dobrou partu, znaly jsme se léta. Když se začal blížit důchod, vůbec se mi odcházet nechtělo
3 minuty čtení
Na tetu Alenu si pamatuji od nejútlejšího dětství. Byla krásná, chytrá, milá a já si představovala, že až vyrostu, budu jako ona. Pak jsem to nechtěla. Bylo mi sedm let, když teta čekala miminko. Já se těšila, že budu mít malého bratrance nebo sestřenici, celá rodina o tom mluvila. Jenže pak se stalo něco hrozného. Dítě se nenarodilo. Teta potratila. A tehdy se v ní něco zlomilo. Stále byla „no
4 minuty čtení
Po těch společných letech jsem si myslela, že manžela znám jako své boty. Jenže pak zemřel a na povrch vyplavaly věci, o kterých jsem neměla tušení. Nebyli jsme dokonalý pár. Hádali jsme se kvůli penězům, dětem i tomu, že Milan zásadně nechával mokrý ručník na posteli. Přesto jsem mu věřila. Byl to můj nejlepší přítel, člověk, kterého jsem potřebovala. Milovala jsem ho a byla přesvědčená, že i 
reklama
Nenechte si ujít další zajímavé články
Hýčká Pfauserovou po rozchodu úžasný nový chlap?
nasehvezdy.cz
Hýčká Pfauserovou po rozchodu úžasný nový chlap?
Herečka známá ze seriálu Polabí či ZOO Nové začátky Denisa Pfauserová (37) nezahálí ani minutu? Je to teprve pár dní, co prasklo, že se po čtyřech letech rozešla s partnerem Martinem Kučerou, otcem
V zimě pozor na ledviny
panidomu.cz
V zimě pozor na ledviny
Jsou náchylné k prochladnutí a případný zánět není nic, o co by člověk stál. Ale o ledviny bychom tak jako tak měli pečovat celoročně. Pro tělo jsou nesmírně důležité a mají více funkcí než jen filtrování a vylučování škodlivin. – Produkují hormony, které ovlivňují krevní tlak i tvorbu červených krvinek. – Udržují v rovnováze minerály
Relaxace v českých lázních: Kam vyrazit za pohodou a zdravím?
nejsemsama.cz
Relaxace v českých lázních: Kam vyrazit za pohodou a zdravím?
Pobolívají vás klouby, záda, máte všeho až nad hlavu? Chce to lázně. Tady jsou alternativy těch nejlepších sanatorií u nás pro super odpočinek. Cítíte, že potřebujete vypnout a nechat se jen hýčkat? Teď je ideální čas na odpočinek v lázních. Pojďme se podívat, co vás ve kterých čeká. Zázračné léčivé účinky Nemusíte jezdit daleko. Česko je přímo lázeňskou velmocí
4 nejstarší národní parky: Do svatyně divočiny domorodcům vstup zakázán
historyplus.cz
4 nejstarší národní parky: Do svatyně divočiny domorodcům vstup zakázán
Frank se probouzí do svěžího srpnového rána. Udiveně hledí na skupinku ozbrojených indiánů na koních, kteří přijíždějí k jejich tábořišti u jižních gejzírů. Co tu dělají? Přece jim, turistům, slibovali tady v Yellowstonu opuštěnou panenskou přírodu.   Překvapení Franka Carpentera a jeho přátel, kteří jsou jedni z prvních turistů, jež přilákaly krásy Yellowstonského národního parku, je pochopitelné.