Když jsem si myslela, že pro mě všechno krásné skončilo, osud mi přichystal nový začátek. Stal se doslova zázrak.

Když jsem se v pětačtyřiceti letech stala vdovou, dusila jsem se žalem. Nevěděla jsem, co si počnu. Pravicí mi potřásal zástup známých a kolegů, které jsem pro slzy nevnímala.

„Upřímnou soustrast,“ ucítila jsem pevný stisk velké ruky a skrz vlhký závoj řas jsem se podívala vzhůru.

Zatočila se mi hlava. Martin, za kterým se právě v krematoriu zatáhla těžká opona, stál přede mnou živý. Myslela jsem, že mám halucinace.

Nepřiznaný syn

„Jmenuji se Adam,“ představil se mi mužův dvojník. „Váš manžel byl můj otec,“ vypadlo z něj. Rozklepaly se mi ruce. „Pro mě to bylo také překvapení. Sám to vím teprve pár měsíců,“ hlesl omluvně. Fascinovaně jsem se dívala do jeho očí.

„A kdy mi to chtěl říct?“ rozplakala jsem se. Nemohla jsem uvěřit tomu, že by můj milovaný manžel přede mnou skrýval něco takového.

Byl to obrovský šok

Doma pod sprchou jsem se snažila smýt šok z tohoto naprosto nečekaného poznání. S Martinem jsme děti mít nemohli, vím, že ho to mrzelo. Bylo to to jediné, co nám do-

opravdy chybělo. „Tak já mám nevlastního syna,“ vyslovila jsem nahlas, když mi studená voda trochu zchladila emoce.

„No syna…“ a v duchu jsem stále dokola počítala. Adam se narodil, když bylo Martinovi dvacet, to mně bylo pět. Je tedy jen o pět let mladší než já. V noci jsem pak usínala s bolestným prázdnem vedle sebe.

Byli si tak moc podobní

Za několik dní mi Adam zavolal a chtěl o svém otci vědět co nejvíc. „Jaký byl? Co ho bavilo? Co nesnášel?“ chrlil na mě otázky, když jsme se sešli v kavárně v centru města.

Rychle jsem poznala, že to nebyla jen podoba, co ty dva muže tolik spojovalo, ale i zájmy, slova a gesta.

A dokonce byl vyučený ve stejném oboru jako manžel! A tak k nám nakonec nastoupil do firmy. Když se představoval, byli kolegové stejně zaskočeni jako já. V šoku z té podoby.

Nevlastní dcera… nebo vnučka?

S Adamem jsme se začali vídat stále častěji. Báječně jsme si spolu rozuměli. Asi měsíc po našem seznámení přede mnou odkryl další velkou neznámou. „Mám dceru. Bude jí deset a po rozvodu ji soud svěřil do mojí péče.“ Netušil, že tím v mých očích stoupl. A tak jsem rok a půl po manželově pohřbu měla druhou svatbu.

Teď jsem ale byla já ta starší, i když jen maličko. Ve svých sedmačtyřiceti letech mám také konečně dítě! Adamovu dceru Jitku. Jsem její maminka i babička zároveň. „Jak ti mám teď říkat?“ ptala se mě po obřadu Jitka.

„Holky mají doma maminky nebo macechy, ale ty jsi i…“ „Já ti dám babičku!“ pohrozila jsem jí. „Dobře, budeš tedy maminka,“ rozesmála se, a už mi to zůstalo.

Stejní, ale přece jiní

Někdy se v noci probudím, a než se úplně proberu, chviličku zaváhám, kdo to vedle mě leží. Jestli otec, nebo syn. Martin by byl na svého syna jistě hrdý, a pro mě v něm zůstal kus jeho samotného.

Báječní chlapi

Dnes jsme spolu už patnáct let a oba moji manželé se mi občas slévají v jednoho. Někdy se musím zamyslet a chvíli přemýšlet, jestli jsem ten příběh zažila s Martinem, nebo s Adamem. Tak si jsou vším podobní.

A jak půjde čas dál a já budu více a více stárnout a méně a méně si pamatovat, možná přijde chvíle, kdy bude v mých vzpomínkách už navždy muž jen jeden jediný – pan Dokonalý, se kterým jsem prožila šťastný a dlouhý život.

Alena B. (63), Pardubice