Když se člověku ztratí při nákupech dítě, propadne panice. Mrzí mě, že jsem si tehdy dobře neprohlédla, kdo mi Tomáška přivedl.

Blížily se Dušičky a já se vypravila na nákup s vnukem Tomášem. Byly mu tehdy čtyři roky. Zastavili jsme na parkovišti u vchodu, vzala jsem vozík, Tom si vzal dětský a vyrazili jsme.

Času jsme měli dost. U pokladny jsme se domluvili, že já nákup zaplatím a Tomík odveze malý vozík vrátit. A tak se mi ztratil. Projížděla jsem kolem košíků sem a tam a srdce mi bušilo.

Zatemněná mysl

Tomáše začali vyhlašovat rozhlasem. Pán z ochranky se mě ptal, co má kluk na sobě, že proběhne obchod. Já jsem to ale v šoku netušila. Rozhodla jsem se, že nákup odvezu do auta a začnu ho taky hledat.

Nějaká paní mě doprovázela, protože jsem byla bílá jako smrt. Také nějaký mladý pár s batůžky na zádech vyrazil na pomoc. Rozeběhli se každý jiným směrem. Dorazila jsem k autu a vhrnula nákup do kufru. Najednou vidím paní, jak vede mého Tomáše.

Přitiskla jsem ho k sobě a děkovala bohu. Děkovala jsem mu nahlas ještě ve chvíli, kdy jsem seděla za volantem a chystala se nastartovat. „Babičko,“ povídá najednou Tomáš, „proč děkuješ bohu, když mě našla teta Jana?“

Byla to ona?

Jana byla má dcera, která zemřela před dvaceti lety. Nikdy jsem mu o ní nevyprávěla. „Tatínek ti o tetě Janě vyprávěl?“ zeptala jsem se Toma. Vnuk ale zavrtěl hlavou.

„Ne, ta paní mi to řekla, že je moje teta Jana.“ Když jsme přijeli domů, vyndala jsem fotky různých lidí. „Tomáši, najdeš někde tetu Janu?“

Po chvíli vykřikl: „To je ona!“ Našel ji. Proč jsem se tehdy na tu ženu, co našeho Tomáška zachránila, nepodívala?Byla jsem tak zahlcená emocemi! Možná jsem mohla vidět svou drahou dceru, která mi i po letech tolik schází, aspoň jako ducha.

Anna (67), Liberecko