Připadala jsem si jako ve zlém snu. Vrcholem všeho byl úraz nohy. Belhala jsem se o berlích. Najednou mě ale potkalo milé překvapení.

Byl to rok blbec. Smůla se na mě lepila každý den. Nejenže jsem přišla o práci, protože se snižovaly stavy, ale ještě mě okradli v tramvaji, rozhádala jsem se s matkou a zemřela mi fenečka Lajla. Ve finále jsem spadla v baráku ze schodů.

Rozbila jsem si nos, vyrazila zub a zlomila nohu. „Hlavu vzhůru, zvládli to jiní, zvládneš to taky,“ cedila jsem v duchu mezi zuby a pomalu se šourala dlouhou chodbou rehabilitace. Nepochopila jsem, proč byla v suterénu a nebyl tam výtah…

Utajený svět

Byla jsem zavřená ve svém malém bytě a zpívala si spolu se známou kapelou „To je můj utajený svět 1+1 tam a zpět“ několik týdnů, občas jsem se vozila na kolečkovém křesle a odstrkovala berlí, abych tu druhou, zdravou, nohu, moc nepřetěžovala, protože už bolela víc, než noha zlomená.

„Jsem sama. I o ten pitomý nákup musím prosit sousedku, panebože“ truchlila jsem nad sebou. Náladu mi trochu zvedlo prohlížení starých fotek. Procestovala jsem toho dost – Řecko, Turecko, Bulharsko, Itálii. Zavřela jsem oči a vzpomínala. Žádný pan Úžasný mi tam ale nikdy cestu nezkřížil.

Konečně bez berlí

„Cvičte a hlavně co nejvíc choďte,“ loučila se se mnou rehabilitační sestra. Sice už bez berlí, ale stále kulhajíc, jsem udělala venku pár kroků a dosedla na lavičku. Vedle mě usedl muž s dcerou – nebo vnučkou? U mužů se to dnes pozná těžko.

Pravá ruka mu visela na šátku ovázaném kolem krku. Levou se marně snažil zapnout holčičce malý knoflíček na kabátku. Vytrhla se mu a knoflík mu zůstal v ruce. „Kačenko,“ řekl ji káravě. Holčička ale byla netrpělivá.

Chtělo se jí do parku na houpačky. Pán ale potřeboval do lékárny přes ulici. Nabídla jsem mu, že se s nimi dobelhám k dětskému hřišti a tam mu holčičku pohlídám, zatímco on si dojde pro léky. Pán mě galantně podepíral a mně se tak šlo lépe.

Pusu nezavřela

Když odešel, začala jsem si s holčičkou povídat. „Pojď, zapletu ti copánky,“ vytáhla jsem hřeben z kabelky. „Ty to umíš?“ rozzářila se dívenka. „Táta to nesvede,“ žalovala. „Táta umí jen rohlíky, vajíčka a párky,“ štěbetala. Pak se mi uvelebila na klíně. „Kačenko, kroť se,“ její táta už přicházel.

„Vy máte pochroumanou ruku a já nohu,“ usmála jsem se na něj, „to jsme pěkná dvojka.“ A pak to ze mě vypadlo samo, ani nevím jak. „Mám doma skvělou rajskou, nechcete se zastavit? A koláč. Sama ho nesním.“ „To se nehodí,“ namítl pan Jiří, jak se mi představil.

Kačenka ale poskočila radostí a hned se chytla mé ruky. Nakonec šli.

Holčičce jsem přišila utržený knoflík a mezi tím se dozvěděla, že Jiřího žena zemřela při autonehodě. Začali jsme se vzájemně navštěvovat. Půl roku nato, jsem se k Jiřímu a Kačence přestěhovala. S Jiřím jsem pak měla ještě dvě děti a čekám vnoučata. Měla jsem štěstí v neštěstí.

Libuše (57), Praha