Že si jednou budu vybírat budoucího partnera podle potenciální tchyně, to by mě dříve nenapadlo. Po špatné zkušenosti už jsem ale neponechala nic náhodě.
Byla to naše druhá schůzka. „Už se nemůžu dočkat, až tě představím mamince,“ řekl mi tehdy nadšeně Tomáš. Zrovna jsme stáli ve frontě na lístky do kina a já si říkala, jak je ten kluk skvělý.
Líbilo se mi, jak o své mamince krásně mluví a obdivovala jsem ho, že je jí velkou oporou poté, co zůstala na jeho výchovu sama.
Když si to tak zpětně vybavím, věděla jsem toho o jeho matce už na té druhé schůzce vlastně víc, než o něm samotném. Na to nejdůležitější jsem si ale nakonec musela přijít sama, to mi její milovaný synek pochopitelně povědět ani nemohl.
Tomáše jsem potkala na střední škole. Chodili jsme spolu pár měsíců a řekli si, že je nejvyšší čas, vzájemně se představit rodičům.
Nejprve jsme jeli k nám, kde Tomáše celá rodina přivítala s otevřenou náručí, někteří doslova, a poté jsme vyrazili za jeho maminkou, o které jsem toho už tolik slyšela.
Nemohla jsem se dočkat, až tu paní, která prý tak krásně zpívá, háčkuje ubrusy a peče ten nejlepší štrúdl na světě, poznám osobně. Kdybych jen tehdy věděla…
„Slavná“ maminka nás přivítala ve velkém, moderně zařízeném a dokonale uklizeném bytě. Už ve dveřích se mi ale zdálo, že mě sjela pohledem od hlavy až k patě. A ten pohled, byť trval sekundu, se mi vůbec nelíbil.
Jako by přemýšlela, zda má tu kudrnatou holku v džínové bundě vůbec pustit přes svůj práh.
V momentě ale nasadila opět dokonalý úsměv, který skvěle ladil s její perfektní trvalou, elegantním kostýmkem a vystupováním velké dámy. Tohle, že je ženská, která ve volném čase háčkuje ubrusy a patlá se s domácím moučníkem?
Té představě neodpovídala ani délka jejích nehtů. Neměla jsem z ní dobrý pocit a sama na sebe jsem se zlobila.
Přece nemohu dát na první dojem, Tomáš mi o ní vyprávěl tolik krásných věcí, musí být úžasná. Uklidňovala jsem se, zatímco mě podrobovala plejádě záludných otázek. Od známek ve škole až po majetkové poměry mé rodiny. Z tváře jí ale po celou dobu nezmizel ten potutelně milý úsměv.
„Svaťák“ u tchyně
„Máma je úžasná, vid? Určitě ses jí líbila, to poznám,“ říkal mi Tomáš, když mě doprovázel na autobus. Šourala jsem se vedle něj a stále jsem zpracovávala události posledních hodin.
Popisoval ji vždy jako maminku z pohádky, já jsem se ten den setkala ale spíše s čarodejnicí.
Musela jsem si všechno srovnat v hlavě a po pár dnech jsem usoudila, že si možná to špatné jen namlouvám.
Tomáš mi ve škole vyřídil, že mě maminka nechává pozdravovat, a dokonce mi nabídl, abych u nich doma bydlela během svatého týdne – tedy týdne před maturitou.
Jelikož moje rodina bydlela daleko, přes týden jsem vždy byla na internátě, co si ale budeme povídat, na učení to není právě nejklidnější místo. Usoudila jsem tedy, že jeho nabídku přijmu, alespoň maminku lépe poznám. Už první večer jsem toho litovala.
Seděli jsme u večeře a diskutovali o tom, proč mladé holky jako já, vůbec nevaří.
Tedy, diskuse je v tomto případě silné slovo. Maminka rozjela svůj monolog ihned poté, jakmile zjistila, že jediné, co v kuchyni zatím dokážu, je houskový knedlík.
Za jeden týden jsem se od ní dozvěděla, že nosím špatný účes, zvláštní oblečení, neumím se učit a vlastně se ani neumím postarat o domácnost, zatímco ona vydělává a já se „flákám“ doma.
Nejvíce mě rozčilovalo, jak každou svou připomínku završila tím falešně milým úsměvem, jako by bylo všechno v pořádku. Přitom se mi ale evidentně snažila říct, že svého milovaného syna pro někoho, jako jsem já, rozhodně nevychovala.
Svatý týden jsme společně v jednom bytě přežili, což mi přišlo jako větší zázrak než to, že se mi poté podařilo odmaturovat. Na rozdíl od Tomáše, což byl pro jeho mámu jen olej do ohně. Bez skrupulí za jeho neúspěch obvinila mě. Tu, která se jim nastěhovala do bytu a rušila chudáka Tomáška od učení.
„Možná máš na mě opravdu špatný vliv,“ přijal nakonec zbaběle Tom názor své matky a já jsem měla chuť mu vzteky roztrhat všechny maturitní otázky, na které se během svaťáku ani nepodíval.
Rozešli jsme se a v následujících letech jsem se obávala každého dalšího vztahu. Ne proto, že bych se bála nové známosti s mužem…to spíše s jeho matkou.
Druhá máma
Se svou hrůzou z příšerné tchyně jsem se hned ve své první práci svěřila starší kolegyni. Nejsem právě „svěřovací typ“, to byste ale museli znát Jarušku.
V kanceláři jsem s ní seděla sotva měsíc a už jsme byly jako nejlepší kamarádky, nebo spíš jako máma s dcerou. Věděla jsem, že má manžela a tři syny.
„Ty bych ti ale děvenko nepřála, jeden kouří, druhý pořád leží v knihách a ten třetí by nejradši pořád někde cestoval,“ odrazovala mě s nadsázkou a já jsem se poté musela smát. I díky skvělé kolegyni mi práce rychle utíkala a překvapivě mě i bavila. Kdo to o svém prvním zaměstnání může říct?!
Dělala jsem jednu ze sekretářek ve velkém podniku a značnou náplní mé práce bylo papírování. Denně mi prošlo pod rukama tolik lejster, že by to vydalo snad na Ottův slovník naučný.
Často jsem pak se štosy nejrůznějších smluv, přes které jsem mnohdy ani neviděla na cestu, běhala do archivu a zase zpět, a to byl můj denní chleba.
A přesně tak jsem se s hromadou listin k archivaci řítila chodbou i to osudné srpnové odpoledne, a nebýt toho nečekaného průvanu, možná bych je tam i v pořádku donesla. Udělala jsem pár kroků, když v tom někdo otevřel dveře.
Už to lítá…
Chodbou se rozlétl svěží vítr. Pořádný průvan by byl jindy v dusné budově určitě požehnáním, ale ve chvíli, kdy nesete štos papírů, je vítr to poslední, co potřebujete. Dokumenty se vznesly a zaplnily téměř celou chodbu.
„Já se z toho zblázním,“ začala jsem lamentovat a zběsile sbírat a rovnat všechno, co jsem nestačila pochytat ještě ve vzduchu.
„To jsem tomu dal, nezlobte se,“ říkal mi neznámý muž, který se ke mně skláněl a pomáhal mi ze země sbírat tu spoušť. Bylo více než jasné, že tu nepracuje. Takového fešáka, bych si zapamatovala.
Nemohla jsem z něj spustit oči a potěšilo mě, že ani já jemu nejsem lhostejná. Než jsme sebrali ze země poslední dokument, stihl se mi představit jako Zbyněk a jako omluvu mě pozvat na skleničku.
Souhlasila jsem a domluvili jsme se ještě na tentýž večer. Když jsem druhý den ráno přišla do práce, nemohla jsem se dočkat, až Jarušce povyprávím, jak krásné rande jsem měla.
„Jaruško, ani nevíš, jak skvělý večer jsem včera zažila,“ začala jsem na ni chrlit už od dveří a ona mi se šibalským úsměvem odpověděla, „Ale vím!“ Ukázalo se, že Zbyněk, není nikdo jiný, než jeden z jejích synů – ten, který by nejraději pořád cestoval.
A jsme rodina
Mělo mě to napadnout už ve chvíli, kdy mi vysvětloval, že v podniku byl jen navštívit maminku. Nebo, když říkal, že pracuje jako řidič autobusu. Byla to náhoda, kterou dokáže přichystat jenom sám život.
Pořádně jsme se tomu všichni zasmáli a já jsem byla šťastná, že Jarušce nevadilo, když jsem se začala s jejím synem scházet.
Zbyněk je skvělý chlap, se srdcem na správném místě a nevšedním smyslem pro humor, kterým dodnes dokáže odlehčit nejednu svízelnou situaci. Jsem vděčná, že ho mám, a že svatbou s ním se ze mě a Jarušky stala rodina.
Jaruška je jako mercedes mezi tchyněmi.
Hodná, dobrosrdečná, upovídaná… a zejména jednu její oblíbenou větu jsem vždy ze srdce ocenila, „Dělejte si to děti, jak chcete, já vám do toho mluvit nebudu!“ Nejlepší ženská na světě, která pro mě vychovala toho nejbáječnějšího manžela!
Hana (56), západní Čechy
