Byla jsem nešťastná z toho, že nemohu mít děti. Nakonec jsme dceru adoptovali. Nyní jsem změnila názor. Je na mě moc hodná, na rozdíl od vlastních dětí kamarádek.

S Petrem jsme byli mladí a měli pocit, že máme všechno před sebou. Petr začal učit na místní škole a já pracovala ve školní jídelně. Moc jsme si přáli, aby naším bytem zněl dětský smích i pláč. Pláč slyšet byl, ale můj.

Když mně gynekolog řekl, že moje otěhotnění by musel být zázrak. „Hani, nebreč,“ řekl Petr.

„Vlastní nevlastní, vždyť na tom nezáleží. Dáme domov nějakému dítěti, které adoptujeme.“ Moc mě tím překvapil. A tak nám pak jednou zavolali… „Máme pro vás roční holčičku,“ ozval se očekávaný telefon. Uprostřed řady postýlek byl „náš“ prcek.

Chytla jsem Petra za ruku a špitla: „Je tak krásná!“

Je po dědovi

Miluška byla hodné sladké dítě. Radost z ní měli i naši rodiče, i když k tomu měli původně výhrady. Pak si je ale copatá a okatá Miluška omotala kolem prstu. Věděli jsme, že bychom měli Milušce říct, že je adoptivní. Jenže jsme to odkládali.

Nejdříve kvůli babičce a dědečkovi, pak kvůli manželovi, který onemocněl, když se chystala Miluška k maturitě. Nakonec jsem to odkládala tak dlouho, až se Miluška vdala a celá nadšená nám přinesla ukázat narozeného Jindříška.

Celá se rozplývala, že je celý po dědovi, mém manželovi. Petr byl tak dojatý, že jsem zase sklapla.

Ústav nebude?

Když Petr zemřel, začala ve mně opět hlodat myšlenka, že Milušce řeknu pravdu. Odpustí mi to ale? Zase jsem se tím začala trápit. A v tu dobu jsem onemocněla vážně já. Už jsem nemohla být sama ve svém bytě. Tehdy si mě Miluška vzala k sobě domů, do domku ve středních Čechách.

Aby měla vnoučata, narodila se jí tehdy ještě Adélka, svou babičku u sebe. Jsem šťastná. Skamarádila jsem se tu s babičkami v nedalekém domově důchodců a slýchám od nich strašné příběhy, jaký osud jim jejich vlastní děti přichystaly.

A říkám si, že vlastní nevlastní, je to prostě jedno! Miluška je moje a pravdu si už odnesu s sebou do hrobu.

Hana (72), Kolínsko