Byla jsem spokojená a žila si normální pohodový život, obklopená milující rodinou. Brala jsem to jako samozřejmost. Ono to ale samozřejmé nebylo.

Helenka se na mě spokojeně usmívá. „Ten dort se nám babi, moc povedl.“ Moje vnučka je šikovná a učenlivá. Právě do ní vkládám všechny své naděje. I když je ještě malá, je jí teprve deset let, věřím, že to všechno zvládne. Že podrží i svého tátu, až to přijde. Dnes slavíme jeho čtyřicátiny a Helenka se těší na pěknou oslavu.

Nebudu ji kazit svými chmurnými myšlenkami. Už jsem se docela naučila přepínat ze svých temných bolestí do role pohodové babičky, matky nebo kamarádky. Cítím v sobě už určitou vyrovnanost, ale dříve jsem se hroutila při každém problému. A nebylo jich málo.

Rychlá svatba, rychlý rozvod

Moje dětství nebylo příliš veselé. Mamince bylo teprve sedmnáct, když mě čekala. A otec byl jen o rok starší. Narychlo se proto tehdy brali. Jak se ale brzy ukázalo, na vážný vztah a na rodinný život ještě nebyli ani jeden z nich zralý. Pamatuji si na neustálé, ošklivé a velmi hlučné hádky.

Tehdy jsem z výměny názorů mezi mými rodiči jasně pochopila, že vlastně za všechno můžu já. Jsem nechtěné dítě, kvůli kterému se vlastně vzali. Nakonec celou situaci vyřešil rozvod a já putovala do děcáku.

Rodiče jsem nehledala

V dětském domově jsem zůstala od svých pěti let až do dospělosti. Moje sebevědomí bylo na bodu mrazu, a když jsem prvně vyšla z Domova do reálného života, podlamovala se mi kolena hrůzou. O svých rodičích jsem nic nevěděla a ani jsem je hledat nechtěla.

Přesto jsem potřebovala v tom pro mě neznámém světě nějakou oporu. A tou se stal Štefan.

Chtěla jsem něco jiného

Štefan byl o dvacet let starší a říkal, že mě miluje. Byla to ale jen pouhá slova. Ve skutečnosti mě měl jen na sex a na „servis“. Za to, že jsem u něj mohla bydlet, jsem musela pečovat o domácnost, vařit teplé večeře, a hlavně mu být vždy k dispozici.

Nevěděla jsem, jak to v běžném životě v rodinách chodí, ale cítila jsem, že to takhle nechci. Štefana jsem nemilovala, brala jsem ho spíš jako svého otce. Navíc on nechtěl děti a o nějakých plánech do budoucna mluvit také nechtěl.

Konečně ten pravý

Jednou při nákupu mi v samoobsluze upadla taška na zem. Hbitě se k ní sehnul pohledný mladík. Sebral rozházené věci a podal mi tašku. Naše oči se střetly a mně se zamotala hlava. Byla to vážně láska na první pohled.

A do týdne jsem se od nadávajícího a vyčítajícího Štefana stěhovala do malé garsonky, kterou jsem získala přes moji jedinou skutečnou kamarádku Elišku. Roman, tak se moje láska jmenovala, ještě studoval a bydlel u rodičů.

Ale garsonka se stala naším hnízdečkem lásky. Krásné romantické lásky.

Roky plné pohody

Když Roman dostudoval, rozhodli jsme se, že se vezmeme. Jeho rodiče sice moc nadšení nebyli, nelíbilo se jim, že si jejich syn, pan doktor, bere obyčejnou prodavačku, holku z děcáku. My jsme se ale opravdu milovali a naši lásku nic nemohlo zviklat.

Zařídili jsme si nový byt, narodil se nám Vojtíšek. A já konečně poznávala, co je to mít šťastný domov a spokojenou rodinu. Nic víc jsem ke štěstí nepotřebovala.

Evička to nezvládla

Moje druhé těhotenství probíhalo zpočátku naprosto normálně. Těšili jsme se na naši Evičku. Zejména manžel, který toužil mít vedle syna také roztomilou holčičku. Bohužel v šestém měsíci nastaly náhlé komplikace, Evička se narodila předčasně.

Chvíli statečně bojovala o život, ale nepodařilo se jí vyhrát. Byla to pro nás pro všechny hrozná rána. Chvíli to trvalo, než jsme se dali aspoň trošku dohromady. Ale silná rodinná pouta nám pomohla.

Nebyla jsem připravená

Syn Vojta mezitím dospěl, odstěhoval se a oženil. S Romanem jsme měli najednou čas sami pro sebe a dostatečně jsme si toho užívali. Když mi tenkrát volali z nemocnice, kde Roman pracoval, zprvu jsem vůbec nebyla schopna chápat, co se stalo.

Pravda ale byla velice krutá. Roman dostal rozsáhlý infarkt přímo v nemocnici a byl namístě mrtvý.

Jedna rána nestačila

Vojta, se kterým máme celý život krásné vztahy, se mě snažil zaměstnávat hlídáním vnučky a také jsem u mladých trávila hodně času. Pořád ještě jsme byli rodina. Až do chvíle, kdy synovo auto smetl na dálnici kamion. V autě jela jeho žena Monika.

Byla na místě mrtvá. Bylo to kruté a nespravedlivé. Ale život musel jít dál. Jsem už v důchodu, a tak jsem začala synovi a Helence pomáhat na plný úvazek.

Příznaky se zhoršují

Zhruba před rokem jsem si všimla, že něco není v pořádku s mou pamětí a mými reakcemi. Nešlo jen o obyčejné stařecké zapomínání, ale, jak potvrdila lékařka, o počínajícího alzheimera. A od té doby se situace stále zhoršuje.

Čas se mi krátí a já potřebuju uspořádat mnoho věcí tak, aby tady syn, až tu nebudu, neměl zbytečné starosti. Třídím věci, všude přidávám na papírkách komentáře. Učím všechno svou vnučku, aby se dokázala postarat nejen o sebe, ale také o tátu.

Chci se rozhodnout sama

Sepsala jsem závěť a střádám si vhodné prášky. Eutanazie u nás není povolená. Já ale chci odejít z tohoto světa, když ještě budu aspoň trochu při smyslech, po vlastním svobodném rozhodnutí.

Nedopustím, abych tu jednou zůstala synovi na krku a zatížila ho péčí o lidskou trosku.

Magda V. (69), Ostravsko