V mládí jsem měla kamarádku, která věřila na duchy. Já jsem se tomu jen smála. Názor jsem změnila ve chvíli, kdy jsem zůstala na víkend sama doma.
Když mi kamarádka Eva vyprávěla, že má doma duchy, klepala jsem si na čelo. Jenže Eva si stále vedla svou a jednou mi dokonce řekla: „Počkej, až se ti někdy něco takového stane. Budeš mluvit jinak.“ „Mně se nic takového nestane, protože duchové neexistují. To si pamatuj,“ vysmála jsem se jí.
Rozhádaly jsme se
To bylo krátce poté, co si Eva koupila starý dům na okraji našeho městečka. Zatímco kamarádka sháněla někoho, kdo jí dům vysvětí, my s přítelem jsme akorát prodávali byt a stěhovali se do velkého baráku. Eva mi stále opakovala:
„Měla by sis o tom domě něco zjistit. Je starý a určitě bude mít svoji minulost. Nech si aspoň tentokrát poradit,“ prosila mě.
„Dej s tím už pokoj. Duchové jsou jen v pohádkách,“ odsekla jsem jí. Už mi z těch jejích nesmyslných řečí šla hlava kolem. Byla tím tak posedlá, až jsem se rozhodla, že se s ní přestanu bavit.
A doufala jsem, že si v okolí domu najdu novou kamarádku, ideálně s racionálním uvažováním.
Starý dům
V domě jsme se zabydleli rychle. Před námi tam žilo několik rodin, ale podle katastru vždy jen krátkou dobu. Neřešila jsem to. Nám se v domě bydlelo pěkně. Žádné nevysvětlitelné jevy se tam neděly.
Vždy jsem se jen pousmála, když jsem si vzpomněla na Evu a její strašení. Pak jsem ale změnila názor.
Stařena u dveří
Přítel, ze kterého byl již můj manžel, odjel na víkend na služební cestu a já zůstala v domě sama. Ráda ponocuji, a ani toho večera tomu nebylo jinak. Seděla jsem u televize do noci. Když už mi padaly oči, rozhodla jsem se, že je čas jít spát.
Zvedla jsem se z křesla, ale hned se zase prudce posadila. U dveří do obýváku klečela nějaká stařena a upřeným pohledem mě sledovala.
Ruce měla zkřížené na prsou. Podle vrásčité tváře jí mohlo být klidně sto let. Seděla jsem vystrašeně v křesle a doufala, že je to jen zlý sen. Žena se pak velmi těžce zvedla a otočila se ke mně zády. Plouživým krokem odcházela směrem do pokoje. K smrti vystrašená jsem seděla v křesle skoro až do rána.
Strach
Druhý den jsem nemyslela na nic jiného. Musela jsem si přiznat, že se v domě bojím. Následující večer jsem šla spát už v devět. Vzbudil mě nepříjemný zvuk. Znělo to, jako by někdo vzlykal. Bylo to tak srdcervoucí, že mi z toho běhal mráz po zádech.
Ani tentokrát jsem se nedokázala pohnout a čekala jsem, až to přejde. Ráno jsem narazila na zvláštní věc. V obýváku, kde předtím žena klečela, ležel mokrý kapesník. Potlačila jsem svoje ego a zavolala Evě.
Vše jsem jí dopodrobna popsala. Usoudila, že půjde o ducha. Poslala ke mně ještě ten den kněze, který dům vysvětil. Manželovi jsem to raději ani neřekla, protože by mi nevěřil. Stejně jako já kdysi Evě, které jsem se za vše omluvila.
Radka P. (60), Cheb
