Na svou první lásku nemohu zapomenout, byla tak perfektní, že to snad musel být sen. Tak ráda bych zase toho kluka potkala…

Mým životem prošlo několik mužů. Někteří se zdrželi déle, jiní, to byly jen krátké romance. Přišli a zase odešli, jak už to tak v životě bývá.

Jen na pár z nich vzpomínám dnes s úsměvem a nostalgií a výsadní právo v mém srdci i myšlenkách má stále má první láska.

Jako každý rok

Bylo mi tehdy čerstvých patnáct a jako každý rok jsem vyrážela začátkem prázdnin na tábor do jižních Čech. Stejné místo, stejní lidé, stejné výlety, rituály. Tento rok byl ale jiný. Začalo to už tím, že mezi naši tradiční partu přibylo pár nových členů.

Mezi nimi i kluk, do kterého se okamžitě zamilovalo celé dámské osazenstvo od holčiček až po padesátiletou ošetřovatelku Naděždu. Jmenoval se Kryštof a okamžitě jsme si padli do noty.

Oba jsme patřili ke starším členům tábora, kteří pomáhali chystat hry a soutěže. Kryštof byl neobyčejně zručný a šikovný.

Jako například když chlapcům vyřezal lodičky ze dřeva a pak jsme pořádali „závody plachetnic“. Pro jeho schopnosti mu nikdo neřekl jinak než Robinson. A já jsem byla jeho věrný Pátek.

Chodili jsme všude spolu, po večerce jsme se vykradli ze stanů a procházeli se kolem rybníka. Byla to ta pravá letní láska, jakou jsem znala z románů.

Přála jsem si, aby náš tábor nikdy neskončil, konec se ale přiřítil nekompromisně. Slíbili jsme si, že si budeme psát, a na památku jsem od Kryštofa dostala ze dřeva vyřezanou postavičku – byla jsem to já i s mými typickými copy, které jsem nosila.

Pak jsme se rozjeli domů, každý na druhý konec republiky. Jak jsme si ale slíbili, psali jsme si dopisy. Snad co týden jsem odeslala nový a za to dostala jeden od něj, vždy podepsaný „Tvůj Robinson!“

Psali jsme si téměř celý rok a už jsem se nemohla dočkat, až se sejdeme na táboře. Bohužel se tak ale nestalo, v posledním dopise, který jsem od Kryštofa dostala, stálo, že se s rodiči stěhuje pryč a na tábor nepřijede.

Potkat ho znovu

Přebolelo to, čas všechno odnesl a do života mi přivál jiné lásky. Žádná ale nebyla tak silná jako ta první. Před pěti lety jsem se rozvedla s manželem, se kterým jsem strávila pětadvacet let.

Od té doby stále častěji myslím na to, jaké by to asi bylo, kdybych si tenkrát vzala Kryštofa. Dopadlo by to stejně, nebo bychom byli stále spolu? Přála bych si ho po těch letech znovu potkat a kdoví, jak by to všechno dopadlo… Nikdy ale neříkej nikdy!

Soňa (58), Jihlavsko