Když mě manžel opustil po dvacetiletém manželství, zhroutil se mi svět. Časem jsem ale zjistila, že se mi nic lepšího nemohlo stát.

Stalo se mi to, co mnoha jiným. Děti nám odrostly, já už nevypadala jako za mlada a s manželem Liborem jsme se ve víru každodenních starostí odcizili.

Mně bylo tehdy čtyřicet tři let, jemu čtyřicet šest a slečně recepční v hotelu, kde byl můj muž ředitelem, bylo o dvacet pět let méně. Co dodat?

Našel si mou kopii

Vše začalo klasicky. Z práce chodil čím dál později a časem se přidala ta nejotřepanější klišé, která provázejí nevěru.

Začal běhat, koupil si novou garderobu o poznání mladistvější, než jakou doteď nosil, přibyly víkendové služební cesty a neustálé esemeskování provázené přiblblým úsměvem, které mě nenechalo na pochybách.

Nejsem padlá na hlavu, takže mi bylo poměrně rychle jasné, odkud vítr fouká. „Můžete mi vysvětlit, co máte s mým manželem?“ došlápla jsem si na zmíněnou recepční, která vypadala jako má mladší kopie.

Milenka mého manžela se zmohla jen na rudnutí, koktání, pokašlávání a následný úprk do útrob recepce. Bylo to jasné.

Jak to může dopadnout?

Libor mi vyčítal, že jsem příliš racionální a praktická. Asi jsem. Začala jsem totiž racionálně, prakticky a celkem bez emocí uvažovat o tom, jak tahle šaškárna může dopadnout. A dopadla komicky, alespoň z mého pohledu. Jen jsem si na tu satisfakci musela chvíli počkat!

Mladá manželka a malé děti

Po pár měsících trapného kličkování, zapírání a následně i obviňování jsme se nakonec rozvedli. Druhá Liborova svatba na sebe nenechala dlouho čekat, stejně jako jedno dítě a vzápětí i druhé.

Mému ex bylo padesát, doma měl mladou, i když už zdaleka ne tak usměvavou a udržovanou ženu a dva roztomilé chlapečky, kteří podle toho, co exmanžel svěřil našim dětem, řádili od rána do večera jako černá ruka.

Vzal si víc, než čekal

My spolu měli dvě dcery, které mi po rozvodu byly velkou oporou a rády mi s mírnou škodolibostí líčily, jak se táta nejdřív strašně těšil na miminko, na to, jak bude jezdit s kočárkem a dovádět na pískovišti.

Nadšení ho ale začalo časem opouštět. Realita byla totiž zcela jiná!

Ze svého sportovního vozu musel přesedlat se zlomeným srdcem do rodinného vozu, kam se vešly kočárky. Dovádění na pískovišti se ukázalo jako nudné, vyčerpávající a nebezpečné. Heksnšus byl na denním pořádku a věčné rozdupávání báboviček se taky trochu zají.

O víkendu nejezdil na golf, nýbrž na nákupy, případně na pohotovost, neboť jeho synkové byli živí kloučci a působili řadu zranění sobě i svému okolí.

Už ví, že udělal chybu

Manžel, jako mnoho jiných v jeho věku, zkrátka zapomněl, jaké to je mít malé děti. A stejně tak si nechtěl připustit, že už není nejmladší. Zatímco já měla konečně čas na sebe, a tak jsem vypadala čím dál lépe, s ním to šlo pěkně z kopce.

Dnes už není ani načesaný, ani navoněný, ale ztrhaný a upatlaný. Někdy mám, možná trochu sebevědomě, pocit, že na mě kouká, jako by říkal: „To jsem si ale podělal život, co?“

Radka F. (61), Liberec