Mám pro strach uděláno, letos v létě se mi ale stala podivná věc. Na cestu se mě ptal člověk, který jako by nepatřil do našeho času.

Celý život bydlím na vesnici a nikdy se mi nic tajemného nepřihodilo. Nejprve jsem žila s rodiči v domku a později v jiném, vlastním domě ve stejné obci s manželem. Náš dům stojí na kraji vesnice, poblíž lesa.

Vždycky mi to vyhovovalo a nikdy jsem se nebála té mírné samoty. Až letošní léto se mi tu stalo něco zvláštního.

Byla jsem zrovna na nemocenské s páteří. Od rána pršelo, obloha byla šedá a i v poledne to vypadalo, jako by měl padnout soumrak. Zkoušela jsem si zlepšit náladu horkým čajem a hudbou, když  vtom se ozval zvonek u domovní branky. Vyhlédla jsem z okna.

Podivná tíseň

V dešti tam stála postava v pláštěnce. Tedy vlastně nejprve jsem si myslela, že je to pláštěnka. Když jsem se podívala pozorněji, viděla jsem, že je to spíš nějaká kápě nebo dlouhý kabát s kapucí.

Vždycky jsem měla pro strach uděláno, ale teď se mě zmocnily podivné obavy nebo možná zlé tušení.

Jako ochrnutá jsem stála u okna a zírala na tu podivnou postavu. Zvonek se ozval znovu. Ještě chvíli jsem váhala, pak jsem ale přes sebe přetáhla nepromokavou bundu a vyšla ven. Jak jsem se k člověku u branky přibližovala, měla jsem čím dál tísnivější pocit. Do tváře mu pod kápí nebylo vidět.

Jak jsem se přiblížila, pozvedl hlavu a já spatřila zarostlou tvář a jiskrné pichlavé oči. Nezvykle dutým hlasem, jako by zněl z nějakého potrubí, se mě zeptal na cestu k hradu.

Jako zhypnotizovaná jsem mu ukázala směrem k lesu, kde po třech kilometrech ležela zřícenina někdejšího hradu.

Muž v kápi poděkoval a pomalu se vzdaloval pryč. Opíral se přitom o dlouhou sukovitou hůl. Zmatená jsem za ním hleděla, když vtom se stalo něco neuvěřitelného. Postava zmizela.

Rozplynul se

Tam, kde kráčela, už nic nebylo. Nikdo mi nechtěl tu příhodu věřit. Já jsem ale na internetu objevila příběh ženy, které se stalo něco podobného. Sice na jiném místě, ale průběh byl téměř totožný.

Podle ní se jednalo o zbloudilého poutníka z jiné doby, možná nějakou prokletou duši ze středověku. Ať už to bylo cokoli, dodnes mívám z toho tajemného zjevení nepříjemné sny!

Jindra (67), Rožnov