V mé šatně se po představení objevila neznámá dívka a ukradla mi baletní střevíčky. Rozběhla jsem se za ní. Zatančila na jevišti a pak zmizela.

Usedla jsem těžce na židli před zrcadlem a vyložila nohy na toaletní stolek. Zhluboka jsem se napila perlivé minerálky a zrak upřela na svoje nohy, které vězely v baletních saténových střevíčkách. Právě jsem totiž dotančila svoji premiéru ve zdejším divadle.

Balet dokáže bolet, v tom mi dá za pravdu každá tanečnice. Osvobodila jsem nohy ze sevření baletních špiček, chvíli jsem podržela střevíčky v rukou a sledovala poslední torza kalafuny, která měla zabránit v tom, aby se mi na pódiu smekaly.

O tom, jak dokáže být taneční podlaha zrádná, jsem věděla své. Odhodila jsem střevíčky na zem a zahýbala prsty na bosých nohou. Pohlédla jsem na sebe do zrcadla.

Sundala jsem si čelenku z vlasů a jediným nacvičeným pohybem rozhodila dlouhé vlasy, které byly načesané do přísného uzlu.

Dneska se mi nechtělo spěchat domů. Stejně mě tam, kromě dvouletého kocoura Mikeše, nikdo nečekal. Přivřela jsem oči a cítila, jak mi únavou těžknou víčka.

Vypadala jako víla

A pak se stalo cosi zvláštního. V mé šatně se objevila dívka. Nemohla vejít dveřmi, protože toho bych si musela všimnout! Radostně poskočila a usedla na druhou židli před zrcadlem. Pohlédla na sebe a sáhla po hřebenu.

Začala si vlasy vyčesávat do uzlu nad temenem a nepromluvila při tom ani slovíčko.

Měla na sobě taneční úbor a na bosých nohou chyběly už jen taneční střevíčky. Pozorovala jsem ji s údivem. Prudce jsem vstala od toaletního stolku a dala si ruce v bok. Na mé gesto dívka nereagovala. Nevšímala si mě, jako bych tu nebyla.

Když se nalíčila, sáhla po mých baletních střevíčkách a začala si je nazouvat. To jsem nevydržela a střevíčky jí vytrhla z rukou. Zatvářila se smutně. Vyskočila ze židle a jako lehké pírko, vznášející se v šatně, a doslova splynula se zdí. Zmizela.

Vyběhla jsem na chodbu a ona se vynořila ze sousední šatny. Pospíchala na jeviště. Tam se zastavila a čekala, až se objevím já. Pak začala tančit. Bez hudby a osvětlení. V šeru prázdného jeviště nikdo neseděl. Já jediná byla svědkem jejího vystoupení.

Všichni znali Sofii

Uprostřed tance se náhle zastavila. Bolestně vzdychla a uchopila se za hruď. Na jejím bílém oblečení se začala rozpíjet temná skvrna. Byla to krev.

Dívka se zlomila v pase a zhroutila se na jeviště, jako by list spadlý ze stromu zavířil vzduchem a snesl se na podlahu. Pak zmizela. Rozplynula se.

Ještě tentýž večer jsem se dozvěděla, že se krásná diva jmenovala Sofie. Ostatní tanečnice se mému vyprávění vůbec nedivily. Viděly ji prý totiž všechny. Sofie byla nejlepší baletka, jakou tato divadelní prkna zažila.

Její přítel na ni chorobně žárlil a jeho žárlivost byla tak velká, že se odhodlal krásnou Sofii, která právě dotančila, za jevištěm zastřelit. Pak obrátil hlaveň proti sobě. Sofie, jako neklidná duše, se od té chvíle objevovala na tanečním parketu.

Nikdy ale svůj tanec nedokončila. Já od toho večera ducha nikdy nespatřila, stejně jako ostatní tanečnice. Každá totiž viděla Sofii jen jednou jedinkrát. A pak už nikdy víc.

Anna (51), Praha