Pobyt v daleké cizině byl náš velký sen. Abychom ušetřili, vyrazili jsme bez cestovky. Manžel si ale nenechal poradil, a podle toho to dopadlo.
Dlouho jsme na tu dovolenou šetřili, toužili jsme navštívit Karibik s naší dcerou, která miluje známý film o pirátech a Johnyho Deppa. Bylo to k jejím patnáctinám a našemu dvacetiletému výročí svatby.
Protože ale nepatříme mezi boháče, rozhodli jsme se nejet s cestovní kanceláři, kde se to hrozně prodraží. Manžel řekl, že všechno vyřídí sám – přes internet. A to nám málem zničilo manželství.
Začalo peklo
V den odletu jsme dorazili na ruzyňské letiště a paní nám během odbavování zavazadel řekla, že nemáme nárok na umístění kufrů do zavazadlového prostoru, poněvadž to nikdo nenahlásil a hlavně nezaplatil.
Nezbylo nic jiného než za každé velké zavazadlo zaplatit.
Odletěli jsme do Londýna, kde jsme měli na jednu noc objednaný nocleh. S hrůzou jsme ale zjistili, že se nachází téměř sto kilometrů od letiště. Museli jsme jet vlakem a vysolit za jízdenky devadesát liber. Na přepážce jsme porozuměli, že máme jet z nástupiště tři na konečnou.
Při výstupu nám turniket sežral jízdenky. Zavolali jsme tedy pracovníka stanice, který ho otevřel a naše lístky, které byly i zpáteční, vytáhl. Zároveň nám oznámil, že jsme někde úplně jinde a že musíme jet několik stanic zpět a tam sednout na jiný vlak.
Noční můra
Konečně jsme stáli na recepci a manžel vytáhl potvrzení o internetové platbě. Paní nahlédla do počítače a oznámila nám, že jsme si hotel objednali na 27. 2. a ne na 27. 1. Manžel se překlepl na počítači. A tak jsme zaplatili hotel znovu.
Další nepříjemné překvapení nás čekalo na pokoji. V koupelně tekla ze sprchy pouze vařící voda, zatímco z kohoutku jen studená. Běžela jsem se zeptat na recepci, zda se to dá opravit. Řekli mi, že nikoli, a právě proto je ten hotel tak levný.
Ráno jsem objednala taxíka, aby nás odvezl na vlak. Jak jsme ale byli vystresováni, zapomněli jsme na posun času. Taxi tam stálo o hodinu dříve, takže jsem ho musela volat znovu.
Konečně klid?
Dcera měla na uších sluchátka a od rána s námi nepromluvila. Na letišti pak hrůzy pokračovaly. Paní na přepážce řekla, že nám jeden kufr uzná, další dva musíme zaplatit. Po jedenácti hodinách letu jsme přistáli na Jamajce a hrnuli se k pasové kontrole.
Všichni procházeli bez problémů, na nás ale vyhrkli: „Kde máte vízum?“ Otočila jsem se s tázavým pohledem na manžela. Vůbec netušil, že nějaké potřebujeme! Dcera měla v očích slzy a mně se chtělo křičet. Odvedli nás do nějaké místnosti a tam nás vyslýchali.
S naší znalostí angličtiny to bylo napínavé. Vstup do země nás stál osmdesát dolarů. Na hotel jsme dojeli taxíkem. Když jsem vybírala peníze z bankomatu, protože jsme už žádné neměli, dala jsem manželovi svoje sako, aby mi ho na chvilku podržel.
Co myslíte? V taxi jsem zjistila, že ho nemá. Když nám v hotelu řekli, že tam opravdu bydlíme a že je všechno v pořádku, opravdu jsem děkovala bohu.
Jana (57), Tábor
