Děda dostal kouzelný kámen od podivného mužíka, kterého zachránil. Lesklý opál za úplňku ukazoval budoucnost, Když děda zemřel, kámen se rozpadl.

Ten příběh se stal mému dědečkovi Vildovi. Jako mladý kluk bydlel na severu Čech v malé vesničce. Jednou kráčel pěšinou přes les, když zaslechl nářek. Rozběhl se za hlasem a pod skalou uviděl skupinku dětí. Jedno z nich leželo na zemi a naříkalo.

Zjistil ale, že děti vypadají v obličeji podivně staře. Jedno mělo nohu ošklivě poraněnou od pasti na zajíce.

Zjevila se tvář

Děda dítko vyprostil, ránu ošetřil a chtěl jít zase dál. Jiné z dětí mu ale povídá: „Děkujeme ti, tady máš za svou dobrotu, člověče!“ Podal mu oválný kámen, nádherně vybarvený, až oči přecházely. Než děda stačil poděkovat, byly děti pryč.

Jako by zmizely do země. Vyrazil tedy k domovu.

Všichni, komu to vyprávěl, vzpomínali na různé povídačky o skalních skřítcích, kteří ve zdejších horách hlídají vzácné kameny. Jednou večer, když seděl děda před chalupou a na obloze už svítil měsíc, si prohlížel ten lesklý ovál.

Měsíc se v něm odrážel jako v zrcadle. Kámen jako by ožil, až se najednou ukázal obličej dívky. Děda musel na tu dívku myslet celý večer i další dny. Ta milá tvář mu nešla z mysli. A pak tu dívku potkal. Na tancovačce.

Spolu sedávali při měsíčku na břehu Ohře, dívali se na zázračný kámen a hledali v něm osud. Až se to zase stalo.

Opět svítil velký měsíc, který se odrážel v kameni, a oba v něm najednou uviděli dvě malé děti. Většího chlapečka, menší holčičku. Děda s babičkou se vzali a opravdu se jim narodily dvě děti rychle za sebou, starší strýc Matěj a mladší moje maminka Josefka.

Věštil skvěle

Kámen se těšil v rodině úctě, měl místo v sametem vystlané krabičce. Čas šel, až jednou… babička vyndala kámen jen aby ho přeleštila. Nebyl ani večer, ani nesvítil měsíc a ona najednou vykřikla hrůzou.

V kameni viděla válku a smrt. Do roka musel děda narukovat. Babička, každý večer, když děti usnuly, s kamenem sedávala na prahu domku a prosila, aby jí ukázal, jestli je dědeček zdráv.

Nelhal

Kámen mlčel. Až jednoho dne se v něm, opět při úplňku, objevila postava muže, jak kráčí k ní. Babička v tom viděla dobré znamení. A opravdu se dědy dočkala. Kámen pak ukázal ještě mnoho věcí.

Ještě já si na ten kámen pamatuju, když jsem byla malá. Zjistili jsme, že v místech, kde dědeček ošetřil tu podivnou bytost, jsou v podzemí jeskyně skřítků a že se v těch místech nacházejí vzácné opály, které jsou světovou raritou.

Kámen se bohužel po smrti dědečka roztříštil na kousky. Rozpadl se sám. Kousky kamene jsme vložili k dědovi do hrobu, protože to byl dárek skřítků jemu. Často na ten zázračný opál vzpomínáme a říkáme si, že by se nám hodil. Jenže kde ulovit skřítka?

Marie (66), Jáchymov