V naší rodině vždy panovaly velmi dobré vztahy, které nezničila ani skutečnost, že nám do života restituce přinesla spoustu peněz. Až cizí vetřelec.

Naše rodina byla vždy považována za šťastnou. A to i přesto, že babička s dědou, rodiče našeho táty, dostali v restituci činžák v centru Prahy a naše rodina tím byla rázem bohatá. Některé rodiny peníze nakonec rozdělí. Naše vztahy to naštěstí nikterak nenarušilo.

Činžák byl jen starost

Prarodiče dokonce působili na některé naše známé jako blázni. Majetkem nebyli zrovna nadšení. Najednou jim spadl do klína majetek, o který ale znamenal i velkou starost a na to se už tehdy necítili dost fit.

A ani táta, jejich jediný syn, o další starosti nestál. Miloval svoji práci a té se plně věnoval.

Všichni tři se tedy dohodli a dům prodali s tím, že si naše rodina ponechala jeden velký byt, do kterého jsme se se sestrou s rodiči nastěhovali. Babička s dědou bydleli v domku v jižních Čechách a rozhodně jej nechtěli opustit.

My u nich trávily veškeré prázdniny a byl to náš druhý domov. Jezdíme tam dodnes, i když babička s dědou nás už dávno opustili. Alespoň se tak jako rodina vždy všichni sejdeme. Dlouho už totiž bydlíme každý někde jinde.

Smrt vše změnila

Jako první opustila soužití s rodiči má sestra. Vzala si kluka z Kolína a odstěhovala se za ním pryč z Prahy. Spolu si pořídili domek, na který značnou část přispěl táta, který po smrti rodičů zdědil hodně peněz. „Co já bych s nimi dělal, holky moje!

Jednou bude stejně vše vaše,“ smával se. „To naše cestování s maminkou nám ty úspory nezruinuje!“

Oba vždy toužili podívat se do světa, a to se jim konečně splnilo. Bohužel táta předčasně zemřel a maminka zůstala najednou sama. Svůj smutek se snažila zahnat prací, je učitelka a mezi dětmi přišla na jiné myšlenky.

„Když přijdu mezi ty malé zlobily, je ta bolest rázem mnohem snesitelnější. Někdy na ni dokonce i na chvíli zapomenu,“ říkávala.

Dělala jsem mámě společnost

Po tátově smrti jsme k sobě se sestrou a mámou ještě více přilnuly.

I když jsem v té době měla už přítele a chtěla se z domova odstěhovat, abychom mohli bydlet spolu, po tátově odchodu jsem své plány změnila, a ještě nějakou dobu zůstala s mámou, aby se necítila úplně opuštěná.

Na střídačku jsem tedy bydlela doma s mámou a občas u Ivana v podnájmu. Je pravdou, že mi v té době občas běželo hlavou, že to sestra vyhrála, když včas utekla. Samozřejmě nikdo nemohl tušit, jak brzo nás otec opustí.

Časem naštěstí máma sama navrhla, ať si koupíme byt, že ona už to zvládne. A tak jsme si z dědictví po tátovi koupili malý byt.

Překazil nám plány

S mámou jsme se domluvili, že až si budeme chtít založit rodinu a ona půjde do důchodu, byty si vyměníme. Jí bude stačit náš menší byt, a my do našeho velkého rodinného bytu přivedeme další generaci. Je fakt, že i tehdy mě napadlo, proč to neuděláme hned?

Na co čekáme? Nic se nedělo ani když jsme se s Ivanem vzali.

Naštěstí jsme na rodinu nespěchali, tak jsme otázku bytu neřešili. Jenže čas běžel a máma se do důchodu stále nechystala, a to už pár let přesluhovala.

Řekli jsme si, že s dítětem už čekat nemůžeme, protože jsem už byla ve věku, kdy by se mi ani nemuselo podařit otěhotnět.

Navíc jsme věřili, že když otěhotním, věci se pohnou. Ale ani po narození naší holčičky se nic nedělo a já sbírala odvahu s mámou promluvit. V tu chvíli se nám do života přimotal cizí chlap.

Nevěříme mu

Ani nevíme kdy a kde se s ním vlastně setkala. Rozhodně se nám ale se sestrou nelíbí. Je také vdovec a má dceru. Se sestrou jí samozřejmě štěstí přejeme a nechceme, aby na „stará kolena“ byla úplně sama.

Každý potřebuje spřízněnou duši, jen se obáváme, že tento pán zrovna terno nebude. S mámou se několikrát týdně vídají, ale každý bydlí dál ve svém a mámě to tak vyhovuje.

Jenže když jsme se s manželem konečně rozhoupali a naťukli výměnu našich bytů se kterou máma souhlasila, ozval se její přítel.

Chce se k ní stěhovat

Začal jí výměnu rozmlouvat, dokonce ji přesvědčuje, že by bylo nejlepší, kdyby se k ní nastěhoval. V jejím bytě jí pomůže a svůj by mohl pronajímat, aby měli peníze navíc. Zdá se, že mámě se jeho nápad líbí.

Už mi říkala, že ji musím chápat, že chce ještě urvat kousek toho štěstí a že přítel dokonce začal mluvit i o tom, že by se třeba mohli i vzít. Je mi jasné, co má pán za lubem. Sestra, která se s ním také párkrát viděla, rovnou řekla, že jde po mámině majetku.

A já teď nevím, co dělat. Jak mámě říci, že její přítel chce její majetek a ne ji. Co když si ale bude myslet, že jí to říkám jen proto, že naše rodina by už opravdu potřebovala větší byt a já jdu po jejím majetku také? Nevím, co mám dělat.

Lenka S. (45), Praha