Ani jeden z mých potomků nebyl ochotný se o mě postarat, když mi bylo nejhůř.

Celý život jsem v podstatě podřídila péči o své dvě děti, syna Jaroslava a dceru Pavlu. Byly pro mě vším a byla jsem pro ně schopná udělat snad cokoliv.

Když jsem ale zestárla a potřebovala pomoc od nich, nedokázaly se ani domluvit, kdo a jak mi pomůže.

Snažili jsme se dát dětem vše

S manželem Jaroslavem jsme neměli úplně jednoduchý život, ale měli jsme se rádi a to nám pomáhalo překonat různá úskalí, která život přinášel. Když se nám narodil nejdřív Jaroušek a o tři roky později Pavlínka, byli jsme štěstím bez sebe.

Ačkoliv jsme potřebovali každou korunu, dohodli jsme se, že s dětmi zůstanu co nejdéle doma, abych se jim mohla plně věnovat. „Nějak se uskrovníme a vyžijeme z mého platu,“ řekl mi můj muž a já souhlasila.

Byla jsem přesvědčená, že mateřská láska a péče je pro děti to nejdůležitější, co jim mohu dát. Byla jsem s nimi doma celkem šest let a během nich jsem se naučila úplná kouzla, jak vyjít s jedním platem pro čtyřčlennou rodinu.

Samozřejmě nám nezbývalo na spoustu věcí, které bychom si rádi dopřáli, místo dovolené jsem v létě s dětmi jezdila k mým rodičům na venkov, kam za námi manžel dojížděl aspoň na víkendy, léta jsme nebyli v divadle nebo v kině, ale nevadilo nám to, bylo to i tak krásné období.

Jak děti rostly, finanční nároky se zvyšovaly, tak jsem nastoupila do kanceláře alespoň na půl úvazku a jelo se dál.

Nevím, jestli už tehdy jsem je příliš nerozmazlovala, ale nezdá se mi to možné – nemohly přece nikdy dostat všechno, co chtěly, a zdálo se, že i tak rodinnou situaci postupně víc a víc chápou.

I s tím málem, co jsme měli, jsme se s mužem snažili, aby se děti měly co nejlépe. Raději jsme si něco odpustili my sami, jen aby ony co nejméně pocítily nedostatek. A možná to už tehdy začaly brát jako samozřejmost.

Zůstala jsem sama

Děti odrostly a vylétly z hnízda, oběma se dařilo dobře a to nás těšilo.

My se postupem času taky trochu vzmohli, bydleli jsme sice ve státním bytě, ale Pavlínka se dobře vdala, jak se říká, její manžel vydělává hodně peněz a mají hezký domek na kraji města, syn Jarda zase při zaměstnání vystudoval dálkově vysokou školu a sehnal si dobré místo, ženil se později a jeho manželka je také inženýrka.

Už jsme se s nimi tak často nevídaly, ale chápali jsme to, doba se strašně zrychlila a každý měl svých starostí až až.

Pomalu jsme to s Jaroslavem doklepali do důchodu a těšili se, že přece jen přijdou nějaká ta vnoučata a myse s nimi zase budeme těšit ze života. Jenže pak můj manžel dostal silný infarkt a už mu nebylo pomoci. Zemřel, ještě než ho převezli do nemocnice.

Zůstala jsme na všechno sama, ale zdraví mi pořád ještě jakž takž sloužilo, jen mi bývalo často smutno, protože děti jsem vídala stále méně často. Když jsem s nimi chtěla aspoň mluvit, musela jsem volat já a tyto hovory obvykle skončily málem dřív, než začaly.

Naštěstí jsem měla a mám dobrou kamarádku Alžbětu, které jsem se bez obav kdykoli mohla svěřovat se svými stesky.

Ona je přímočará, s ničím se moc nemaže a už v té době mi často říkala, že z mých dětí se stali pěkní sobci, ale já tomu nevěřila a vždycky jsem je obhajovala, že to nemají lehké.

Obvykle z toho málem byla hádka, ale vždycky jsem raději změnila téma, protože jsem se s ní hádat nechtěla. Jinak si totiž rozumíme ve všem. Ona je taková akční, se vším si ví rady a hodně se spolu nasmějeme.

Zdraví mě zradilo

Pak ale došlo i na mě. Začala jsem mít problémy s chůzí, často se mi podlamovaly nohy, jako by mě už nemohly unést. S Alžbětou jsem se dopajdala k lékaři a ten mi řekl, že se mi ucpávají tepny a hned mě poslal do nemocnice, kde jsem dostala termín operace.

V té době jsem požádala syna, jestli by mě do nemocnice neodvezl, ale měl spoustu důvodů, proč to nejde, a stejně to dopadlo, když jsem se obrátila na dceru. Nakonec jsem jela do nemocnice taxíkem.

Tu jsem po nějakém čase skutečně absolvovala, ale problémy s chůzí se nijak nezlepšily a ošetřující lékař mi doporučil, abych byla doma co nejvíce pod dozorem. Nebylo to pro mě jednoduché, ale musela jsem tu situaci řešit.

Zůstávat nadále sama v prázdném bytě, když jsem nevěděla, kdy kvůli nejistotě v nohách třeba neupadnu a nepraštím se třeba o něco do hlavy, už nepřipadalo v úvahu.

Proto jsem se znovu obrátila na obě své děti a zeptala se jich, jestli by si mě jeden z nich nevzal k sobě domů. Netušila jsem, jaké rozbroje moje otázka mezi dětmi vyvolá. Obě mé děti se mezi sebou začaly hrozně hádat, kdo z nich si mě má vzít na starost.

Pavlína, která bydlela v domku, tvrdila, že její muž potřebuje absolutní klid na práci a ona přece je také zaměstnaná, takže bych byla i u nich celé dny sama.

Jaroslav zase prohlásil, že k nim se do bytu nevejdu, a navíc jeho manželka, která je o hodně mladší než on, je prý právě těhotná – a protože je prý těhotenství rizikové, nemůže se o mě starat. Bylo mi jasné, že mě ani jeden z nich doma nechce.

Když jsem položila telefon, dala jsem se od pláče. Co teď budu dělat? Bylo to pro mě velmi bolestivé zjištění, žádná máma nechce slyšet, že je svým dětem jen na obtíž.

Uvědomila jsem si, že Alžběta měla celou tu dobu pravdu, to jen já byla zaslepená a své děti jsem před ní stále omlouvala. Přemýšlela jsem, kde jsem udělala ve výchově chybu, ale na nic jsem přijít nemohla. Prostě se to stalo. Bylo mi hrozně.

Marně jsem čekala, že se třeba děti nakonec nějak domluví a že mi zavolají, ale telefon mlčel a já už jim volat nechtěla. Přece se nebudu vnucovat. Připadala jsem si nejen stará, ale naprosto opuštěná a zbytečná a chtělo se mi umřít.

Dala jsem svým dětem tolik lásky a péče, a ony mi nakonec ani kousíček z toho nevracejí. Nic už ze mě nekouká,

Vyřešila jsem to za ně

Naštěstí tu byla ještě Alžběta. Nebýt jí, vůbec nevím, jak by to se mnou dopadlo. Chodila za mnou obden, obstarávala mi nejnutnější nákupy a byla natolik taktní, že se o mých dětech zpočátku vůbec nezmiňovala. Až po několika dnech mi promluvila do duše.

Řekla mi, že takhle to dál nejde, a když moje děti nemají zájem mi pomoct, budu si muset pomoct sama. Můj byt je státní, takže prodat ho nemůžu, peněz nazbyt nemám, takže ze mě pro mé děti „nic nekouká“.

Nemám ani na to, abych si platila pečovatelku, a ona tu taky věčně nebude, aby mi pomáhala. Takže zbývá jediné – požádat si o místo v domově důchodců nebo s pečovatelskou službou. A ona tam za mnou bude chodit na návštěvu stejně, jako chodí teď ke mně do bytu.

Čekací doby jsou sice dlouhé, ale třeba se tam s přihlédnutím k mému zdravotnímu stavu dostanu dřív. No, tomu jsem sice nevěřila, ale nakonec jsem uznala, že mi asi nic jiného v mé situaci nezbude. Stejně mi ale nebylo do smíchu.

Měla jsme se rozloučit s bytem, kde jsem s manželem a dětmi zažila tolik hezkého. Jsou v něm všechny ty vzpomínky na chvíle, kdy všechno bylo ještě v pořádku a netušila jsem, jak nakonec dopadnu. Ale pak jsem si řekla, že musím uvažovat prakticky, jako Alžběta.

Ta mi vyřídila potřebné papíry a spolu jsme žádost vyplnily. Jen jsem se bála, že než na mě přijde řada, nebudu už třeba moci chodit vůbec. Alžběta ale říkala, že naděje umírá poslední, že se nemám hned vzdávat.

A vůbec se všemožně snažila mi nalít optimismus do žil. A měla jsem štěstí v neštěstí znenadání se uvolnilo jedno místo a já se mohla přestěhovat. Zatím si tu pomalu zvykám, ale musím říct, že se tu o měn starají moc hezky.

Sestřičky jsou milé a Alžběta své slovo splnila – chodí za mnou tak často, jak jen může. Já se cítím sice klidnější, protože je o mně postaráno, ale v srdci mám velkou bolest, která už asi nezmizí.

Musela jsem si přiznat, že z mých dětí vyrostli sobci, pro které už jsem zbytečná.

Marta (68), Plzeň