Jako mladá jsem se do vdávání nehnala, a tak jsem si pořídila dítě až po čtyřicítce v podstatě s náhodnou známostí. A tak jsem žila jen pro ni.

Samozřejmě jsem díky tomu měla pocit, že je moje Deniska nejhezčí, nejchytřejší a nejúžasnější dítě na světě. A bohužel jsem ji rozmazlovala. Na sobě jsem šetřila, jen aby má dcera měla vše, nač si vzpomněla.

Na to, že bych si našla muže jsem vůbec nemyslela. Mezi mne a dceru jsem zkrátka nikoho pustit nechtěla. A tak si Denisa zvykla, že se svět točí jen kolem ní a naučila se myslet jen na sebe.

Kamarádka Němka

Už jako malá projevovala hudební nadání, za které jí chválili už ve školce. „Deniska moc hezky zpívá a je vidět, že bude šikovná i na jazyky,“ chválila ji paní učitelka a já se dmula pýchou.

Nebylo tedy divu, že se má dcera brzo seznámila se sousedkou, která se přistěhovala s maminkou z Německa.

Našim holčičkám vůbec nevadilo, že švitoří každá jiným jazykem a staly se z nich nerozlučné kamarádky. Brzy tak pro Dendu nebyl problém mluvit stejně německy jako česky.

To já s porozuměním své německé sousedce bojovala o poznání víc i když se sousedka učila česky a mě často u kávy pomáhala oprášit mé znalosti němčiny, kterou jsem měla na gymnáziu. Já tedy takový talent jako dcera na jazyky neměla. Denisa jej patrně zdědila po otci.

Šetřila jsem na sobě

Když má dcera končila základní školu, moc si přála jít na francouzské lyceum spolu se svojí nerozlučnou kamarádkou Utte. Upřímně jsem doufala, že se tam nedostane. Ale dostala.

Na jedné straně jsem na ni byla pyšná, na druhou stranu výše školného byla opravdu nehorázná.

Měla jsem co dělat, abych vše utáhla, a to i přesto, že jsem si našla ještě vedlejšák. Když pak dceřina třída letěla na poznávací pobyt do Francie do Dijonu, musela jsem si na to dokonce půjčit. Dnes toho lituji. Na jednom z výletů se seznámila s Pierrem.

Byla to láska na první pohled a ti dva už žili jen jeden pro druhého. Mailovali a telefonovali si denně. V té době jsem se víc bála, aby dcera vůbec odmaturovala, než abych si lámala hlavu tím, co by to pro mne mohlo znamenat.

Chtěl mi ji odvézt!

Maturitu udělala, ale pokračovat ve studiu odmítla, což jsem nechápala. „Co se děje, Dendo,“ ptala jsem se, „chtěla jsi přece studovat jazyky, aby ses mohla jednou živit jako překladatelka,“ nechápala jsem dceřin obrat.

Pochopila jsem až když se ve dveřích zjevil Pierre s kyticí a požádal mě o dceřinu ruku.

Rozuměla jsem mu jen: „Maman,“ a pak pár notoricky známých francouzských frází. Víc nic. Dcera ale překládala, a tak jsem položila zásadní otázku: „A to se Pierre přestěhuje z Francie do Čech?“ Oba ztuhli a má dcera ze sebe vysoukala.

„Víš, on je z Kanady, rodinu má v Québecu,“ pohladila mě po ruce a mě v tu chvíli došlo, že tenhle kluk mi chce vzít moji holčičku a odvézt ji přes půl světadílu. To mě srazilo na kolena. Na svatbu jsem tak odletěla s nimi přes moře.

Nebyly to pro mne šťastné chvíle, a i když se jeho rodina ke mně chovala moc mile, cítila jsem se ztracená a sama. Mladí mi dokonce nabídli, abych tam zůstala s nimi. Ve své zhrzenosti jsem to odmítla. Možná i proto, že jsem tam nikomu nerozuměla.

Teď toho lituji. Vrátila jsem se tedy do svého prázdného domova.

Znám je jen z obrazovky

Od té doby uběhlo už pět let. Dcera už má své děti a já je znám jen z monitoru svého počítače. Jak ráda bych objala svoji čtyřletou vnučku Catherine a dvouletého vnoučka Philippa.

Smutně si denně prohlížím jejich fotografie a lituji, že jsem tenkrát nepřijala jejich nabídku a v Kanadě nezůstala.

Od té doby ji totiž už nikdo nikdy nezopakoval. A já se bojím zeptat, co kdybych se k nim přestěhovala. Jak závidím babičce Marthě, Pierrově matce, která je u vnoučat pečená vařená. Mám pocit, že se mi dcera i vnoučata každým dnem vzdalují. Navíc dcera jako by úplně zapomněla, kde jsou její kořeny.

Čeština je zakázaná!

„Proč s dětmi namluvíš česky?“ zeptala jsem se jednou. „Ale mami, jen bych jim pletla hlavičky,“ namítla dcera z obrazovky. A tak se tedy po večerech učím francouzsky, i když mi to vůbec nejde, abych si vůbec rozuměla se svými vnoučaty. Stejně jsem jim spíš pro legraci.

Kdykoliv se snažím mluvit jejich jazykem, dcera mě shovívavě opravuje a malá Kačenka se rozpustile hihňá. Malý Filip na mě zatím vůbec nereaguje.

„No, když nic jiného, alespoň je pobavím,“ říkám si s tím, že alespoň smích je třeba zase příště přiláká k počítači.

Co když ale jednou odmítnou posadit se k monitoru, aby viděli svoji prakticky neznámou, českou babičku? Pak se mi ze života ztratí zcela.

Klára V. (72), Beroun