Vždycky jsem věřila v nadpřirozené síly. Když mi před lety zemřela maminka, nepřestávala jsem doufat, že se s ní ještě někdy spojím.

Vždycky jsem si myslela, že když člověku zemře někdo blízký, nějakým způsobem to pozná. Vycítí, že jeho energie z těla odchází. Moje matka zemřela před třemi lety. Roky jsem čekala, zda za mnou v nějaké podobě ještě přijde. Nakonec jsem se přece jenom dočkala.

Odešla na věčnost

Maminka bojovala mnoho let s rakovinou. V den, kdy zemřela, jsem necítila vůbec nic. Smutná zpráva o jejím odchodu se ke mně dostala skoro až dva dny po její smrti. Byla jsem tím zdrcená.

Navíc jako člověk, který věří na něco mezi nebem a zemí, jsem cítila jisté zklamání. Stále jsem čekala, kdy za mnou matka přijde.

Onemocněla jsem

Byla jsem jejímu příchodu zcela otevřená. Ať už ve snech, nebo prostě jen tak. Měsíce a roky ubíhaly a já se začala smiřovat s tím, že už matku nikdy neuvidím. Dále jsem za ní chodila na hřbitov a měla ji uloženou v srdci a vzpomínkách.

Pak jsem o pár let později dostala chřipku. Její průběh mě upoutal na lůžko. Měla jsem vysoké horečky.

Matčin hlas

Došla jsem si pro léky a těšila se do postele. Ulehla jsem ve stavu, který už zpětně nedokážu pořádně popsat. Bolelo mě celé tělo a motala se mi hlava. Ani nevím, proč jsem si lehla do matčiny postele. Od její smrti jsem přitom na její pokoj de facto nesáhla. Ležela jsem na zádech jen mírně natočená na levý bok.

Hlava mi směřovala k oknu. Postupně jsem cítila, jak mi těžknou oči, a usínám. Najednou jsem měla dojem, že vedle mě někdo leží. Zaznamenala jsem něčí dech. A pak jsem zaslechla maminčin hlas. „Pořádně se přikryj. Je tu zima a ty jsi nemocná.

Musíš se vypotit,“ říkala mi. Deka se mi povytáhla až ke krku. Byla jsem tak slabá, že jsem se ani nebránila.

Cítila jsem její dotek

Moc jsem se chtěla otočit a podívat se, kdo za mnou leží. Tělo jsem ale měla těžké a ztuhlé. O čase jsem neměla ponětí. Postupně jsem cítila, jak se zahřívám. Ruce, které mě hladily po zádech, mi dělaly dobře.

Nakonec jsem asi vážně usnula. Procitla jsem až za pár hodin. Ustrašeně jsem si sedla na postel. „Byl to sen, nebo tady vážně byla matka?“ pronesla jsem nahlas. V tu chvíli se otevřelo okno, které bylo zcela jistě zavřené na kliku.

Jednou se zase setkáme

Pocítila jsem jistou úlevu, byla to matka. Roky jsem čekala na to, až přijde. Měla jsem už obavy, že to nepoznám. Ovšem její návštěva moje pochybnosti zahnala. Přišla takto ještě další dva dny. Možná proto, že mi bylo vážně mizerně. Když jsem jako malá měla vysoké horečky, matka u mě proseděla celou noc.

Po pár dnech se mi udělalo podstatně lépe. Ulevilo se mi, ale současně jsem byla smutná. Bylo jasné, že matka už nepřijde. Jsem ráda, že jsem neztratila víru v jakýsi posmrtný život. Věřím, že jednoho dne se spolu někde setkáme.

Andrea T. (48), Kolín