Moje mladší sestra byla vždy takové naše sluníčko. Zlomila ji až vážná nemoc a já si teď neumím představit život bez ní.

Sedím otřesená a naprosto paralizovaná v křesle, oblíbeném ušáku mé milované sestry. Jak dlouho tak sedím nejsem schopna říct. Jedno vím jistě. Ze svého domu jsem odešla v devět hodin dopoledne, a teď už je tma, pozdní večer.

Jsem v Helenčině bytě, ale ona už tu není. A už nikdy nebude. Zmocňuje se mně hrozná panika a zoufalství. Jak se tohle všechno mohlo stát. Jak budu žít dál?

Naše sluníčko

Moje sestra Helenka byla pro mě, a nejen pro mě, zdroj dobré nálady. Usmívala se na svět už jako miminko. Vozila jsem ji v kočárku a ona dokázala svým výrazným smíchem pobavit i mé kamarádky. Když byla starší, dokázala vždy bavit lidi kolem sebe. Svým smíchem a tak trochu černým humorem bavila vždy celou společnost.

Chytřejší a úspěšnější

Helena se s chutí a mnohem lépe učila než já. Díky tomu zvládla i vysokou školu a získala dobré zaměstnání. Opravdu nikdy jsem jí ale nezáviděla. Naše vztahy byly dostatečně pevné, abychom se přesto přenesly. Helenka byla vždy moje vrba.

Svěřovala jsem se jí se vším. Vždy mě trpělivě vyslechla a nakonec mi dobila baterky svým věčným optimismem a úsměvem.

Štěstí se asi unavilo

Před deseti lety, ale má sestra náhle onemocněla. Při preventivní prohlídce jí přišli na bulku v prsu. Sestru operovali. Její do té doby zdánlivě skvělý manžel, neunesl představu nemocné ženy bez prsou, a vzal do zaječích.

Bylo tehdy obdivuhodné, jak to sestra všechno zvládala. Její optimismus a milý úsměv nemizel a zdál se být nekonečný. Ale už tehdy přestalo štěstí mé sestře přát.

Stáli jsme při ní

I když to na sobě nedávala znát, léčba Helenku dost zmáhala. Dobře jí nedělala ani samota. S manželem jsme jí nabízeli, že může jít bydlet k nám. Má sice syna, ale ten žije v zahraničí a nikoho dalšího blízkého nemá. Přesto to odmítla.

Několik krásných let

Sestra se zase vrátila do života. A to opravdu se vším všudy. Cestovala, bavila se, účastnila se našich společných akcí. Zase byla hvězdou společnosti rozesmátá a veselá. Našla si dokonce nového přítele. Strávila nádhernou dovolenou se synem a vnoučaty.

Všechno to bylo úžasné a já to Helence moc přála. Jenže šťastné období mělo svůj přesně vyměřený čas.

A bylo to zase zpět

Před několika měsíci sestra přišla ke mně domů. Byla bledá, zamračená a snad poprvé v životě jsem ji viděla plakat. Řekla mi, že se jí nemoc vrátila a to prý je konec. Dlouho jsme spolu mluvily a nakonec mi slíbila, že bude bojovat, že to nevzdá.

Už to nezvládla

Chvíli bojovala jako lev. Byla jsem s ní v kontaktu denně. Když ne osobně, tak po telefonu. Zdálo se, že svou situaci přijala. Když jsem ale u ní včera odpoledne byla, zdála se mi nějaká celá jiná.

Když jsem odcházela, dlouho mě objímala a pak mi řekla „Promiň“. Když jsem se ptala, proč to říká. M8vla rukou, že prý mě pořád zatěžuje. Neměla jsem z toho dobrý pocit. Ještě večer jse jí volala. Asi spí, že to nebere. Ráno ale bylo vše jasné.

Sestru jsem našla mrtvou. Spáchala sebevraždu.

Stela K. (64), Ostrava