Od té doby, co zemřela moje sestřenice Aneta, věřím, že smrtí všechno nekončí. Dlouho jsem se trápila nevyřešenou otázkou, a pak jsem dostala odpověď ze záhrobí.
S mojí mladší sestřenicí Anetou jsem měla krásný vztah už od dětství. Její rodina bydlela kousek od té naší, takže jsme si spolu často hrály a navštěvovaly se. Když byl víkend, tak jsme jedna u druhé také sem tam přespávaly.
Měly jsme k sobě věkově blízko, dělil nás jen jeden a půl roku, o který byla sestřenice mladší.
Nejlepší přítelkyně
I jak čas utíkal, naše přátelství se nezměnilo. Vídaly jsme se často i v době dospívání a později i poté, co se Aneta provdala za svoji středoškolskou lásku a spolu s Evženem se pak přestěhovali do jiného města. Později jsme se často navštěvovaly i se svými manžely a dětmi.
Rozvod ji zlomil
Krátce před padesátkou se moje sestřenice rozvedla kvůli tomu, že si její manžel našel mladší partnerku. S Anetou to dost zamávalo, bála jsem se dokonce, že by si mohla něco udělat, jak špatně na tom psychicky byla.
Byly jsme spolu v neustálém kontaktu a já jsem se jí snažila dodávat sebevědomí a sílu všemi možnými způsoby. Pak se ale stalo něco hrozného.
Tragická zpráva
Jednoho večera mi zavolala Mirka, dcera Anety a oznámila mi, že je její matka po smrti. Nemohla jsem uvěřit vlastním uším. Musela jsem si sednout, abych byla schopná v rozhovoru pokračovat dál.
Na chatě u známých se šla údajně Aneta koupat do rybníka a utopila se. Byl to pro mě obrovský šok, probrečela jsem celou noc.
Měla jsem podezření
Další den jsem zavolala Mirce a chtěla jsem znát bližší podrobnosti. Nemohla jsem se zbavit podezření, které se mi usídlilo v hlavě: že by sestřenka opravdu odešla ze světa dobrovolně?
Nic tomu nenasvědčovalo, nenašel se žádný dopis na rozloučenou, ale jak jsem sestřenici znala, mohlo klidně dojít k nějakému náhlému citovému afektu. O svém podezření jsem ale neteři raději nic neříkala. Nechtěla jsem ji zbytečně děsit nebo přidělávat starosti.
Zpráva mluvila jasně
Aby se zjistilo, co bylo skutečnou příčinou Anetiny smrti, byla provedena i soudní pitva. Ta však nezjistila nic nenormálního nebo nepřirozeného. Sestřenice neměla v krvi ani žádný alkohol, ani žádné stopy po lécích.
Zdálo se tedy, že šlo skutečně jen o nešťastnou náhodu. Pochybnosti ve mně ale stále hlodaly.
Dávný rozhovor
Vzpomněla jsem si totiž na jeden rozhovor, který jsme s Anetou vedly kdysi v pubertě. Bavily jsme se tehdy o tom, jaký je nejlepší způsob sebevraždy. Na utopení také přišla řeč.
Aneta říkala, že je to prý takové čisté, člověk splyne s vodou, není u toho žádná krev a nehrozí nečekaná resuscitace jako po otravě léky. Tehdy jsme samozřejmě jen tak žertovaly.
Co když ale tuhle myšlenku měla Aneta celý život schovanou někde v podvědomí a vyplavala na povrch po jejím rozvodu? Trápilo mě, že se nikdy nedozvím, jak to ve skutečnosti bylo.
Zážitek na pohřbu
Sestřenky pohřeb se konal týden po její smrti ve městě, kde žila. Slzy v očích jsem měla od rána a nic mi nepomáhalo, ani uklidňování ze strany mého muže, syna nebo dcery.
Na pohřeb přišlo hodně lidí, sestřenice měla dost známých a přátel a také v práci byla oblíbená. Seděla jsem ve druhé řadě a skoro jsem nevnímala, co se kolem mě děje.
Najednou jsem pocítila, jakoby mě někdo pohladil po vlasech a uslyšela jsem známým hlasem zašeptat své jméno. Vzhlédla jsem před sebe a ke svému obrovskému šoku jsem spatřila, že přede mnou stojí moje milovaná sestřenice!
Její přízrak ke mně promluvil
Postava Anety se jakoby vznášela v mlžném oparu. Sestřenice mi dávala znamení rukou, abych mlčela. Nemohla jsem od toho zjevení odtrhnout oči. Myslela jsem, že se mi to jen zdá a že mě citový nápor natolik vyčerpal, až mám halucinace.
Obřad skončil a po kondolencích jsem dál sledovala ten přízrak blízko sebe. V jednu chvíli jsem osaměla. Tehdy se ke mně duch sestřenice přiblížil co nejtěsněji a já jsem slyšela, jak mi tichým hlasem říká, že se kvůli ní nemám trápit.
Její smrt byla skutečně pouhou tragickou náhodou, protože jí došly uprostřed rybníku síly. Jakmile hlas domluvil, přízrak Anety se rozplynul.
Nalezla jsem klid a smíření
V tu chvíli ze mě spadla všechna předchozí tíha a pocity nejistoty. Znovu jsem se rozplakala, tentokrát to ovšem bylo dojetím a úlevou. Brečela jsem nad tím, že duše mojí sestřenice někde dál existuje a že i po smrti na mě myslí.
A stejně jako každý, kdo věří v posmrtný život, i já od té chvíle doufám, že na tom pohřbu nešlo o naše poslední setkání a že se jednou, až nadejte i můj čas, spolu znovu setkáme.
Růžena D. (61), Karlovy Vary
