Ani po letech se nemohu vyrovnat s chybou z mládí za kterou celý život platím. Možná i díky ní všechny moje vtahy skončily, jak skončily.
Rozhodla jsem se konečně svěřit se svým traumatem z mládí. Znásilnil mě člověk, kterého jsem kdysi milovala a lhala tomu, který mi věřil. Jediná chyba, kterou jsem udělala mě pronásleduje dodnes.
Láska jako z románu
Bylo mi dvacet a zamilovala jsem se na první pohled do kluka z tramvaje. Strašně se mi líbil a nemohla jsem z něj spustit oči. Ani vystoupit se mi nechtělo. Chvíli jsem váhala, jestli mu nemám dát telefon, ale neodvážila jsem se.
Když se dveře zavíraly, otočila jsem se a všimla si, že na mě mává a ukazuje, že vystoupí na další stanici a vrátí se. Chvíli jsem váhala, ale nakonec mi to nedalo a počkala jsem.
Jmenoval se Petr a pozval mě na kávu, pak na večeři, a nakonec jsme spolu chodili asi rok. Prožívala jsem vše jak na růžovém obláčku, a všechny chvíle s ním pro mne byly nejdůležitější na světě. Byly to dny plné lásky, žhavých polibků, a ještě žhavějších nocí.
Petr byl navíc také byl můj první a já si v té době naivně myslela, že i poslední.
Vracel se jak chtěl
Po roce jsem ho přestala zajímat ze dne na den. Nemohla jsem to pochopit a jen jsem brečela. Když se mi po čase ozval, hned ve mně zažehl naději, že rozchodu lituje a chce se vrátit.
Když přišel, krásně jsme se milovali, sex mezi námi, jak se zdálo, nikdy fungovat nepřestal. O to větší zklamání pak bylo, když se zase na nějakou dobu odmlčel. Takhle přicházel a odcházel pár měsíců.
Stále jsem si říkala, že příště už ho k sobě nepustím, ale nikdy jsem na to nenašla dost síly. Až jeho návštěvy ustaly zcela. Dlouho jsem si pak nemohla nikoho najít.
Jednak jsem stále ve skrytu duše doufala v jeho návrat a pak jsem všechny adepty srovnávala s Petrem.
Toužila jsem po dětech
Až po pár letech jsem se seznámila s Karlem a konečně se zase zamilovala. Dokonce jsme spolu po nějaké době začali žít, a plánovali svatbu. Často jsme se bavili o dětech. Karel chtěl kluka a holku, a dokonce pro ně měl už jména.
Pro kluka měl jméno Šimon a pro holčičku Anežka. Mě se ta jména líbila a nic jsem nenamítala, jen jsem si přála, abych měla pohodové těhotenství a zdravé děti. Vše vypadalo úžasně až do chvíle, než se zase ozval Petr!
„Ahoj krásko, jak se máš?“ zahlaholil nenuceně do telefonu a mně se podlomila kolena. Rovnou jsem mu řekla, že jsem zadaná. To ho nerozhodilo: „Chtěl jsem tě jen pozvat na kávu, neboj. Popovídat si jako staří známí.
Dlouho jsme se neviděli,“ pokračoval, až mě přemluvil. Asi to tedy nebylo až tak moc těžké.
Unesl mě za město
Přijel i se svým bráchou. To mě překvapilo i uklidnilo. Nasedla jsem do auta a už za pár minut jsem hořce litovala. Takového Petra jsem nikdy nezažila. Byl hrubý, zlý a nadával napřed svému bráchovi a pak dokonce i mě.
Když zastavil, že vyloží bráchu napadlo mě, že bych měla asi také raději ukončit toto nemilé setkání. Chtěla jsem vystoupit, ale nenechal mě a odpíchl auto od chodníku. Jel jako blázen. Takhle jsem Petra opravdu neznala. Co se s ním stalo?
„Prosím tě, Petře, zastav, nechci s tebou nikam jet!“ napřed jsem prosila a pak už i brečela, ale neposlouchal. Byl jako v transu. „To sis měla rozmyslet dřív,“ štěkl po mě.
Odvezl mě na chatu
Po chvíli jsem pochopila kam mě veze. Na chatu rodičů. Když jsme přijeli na místo, jen mě beze slova odtáhl do chatky. Už jsem neměla ani sílu se bránit jeho hrubostem. Neměla jsem proti němu totiž šanci.
Petr se od dob, kdy jsme spolu chodili moc nezměnil, stále to byl velký a svalnatý chlap, který snad jen trochu přibral. Uvnitř ze mě rovnou strhal oblečení, a i přes můj nesouhlas si se mnou začal dělat co se mu zlíbilo.
Když jsem se pokusila se bránit, jen ho to ještě víc rajcovalo. Nikdy nezapomenu na jeho výraz, kterým mi jen dokazoval, že nemám šanci. Přestala jsem se bránit. V hlavě jsem měla prázdno a cítila smutek.
Už jsem jen tiše snášela jeho sexuální výlev a po tvářích mi tekly slzy. Pak přestal. Přišlo mi to jako věčnost a jen jsem se modlila ať je konec.
Vyhodil mě jako špínu
Když skončil, oblékl se a zavelel: „Seber se a táhni odkud jsi přišla!“ Byl tak hnusný, že jsem se ho bála. Beze slova a ve spěchu jsem se oblékla a opustila jeho chatu jak spráskaný pes!
V tu chvíli jsem si uvědomila, že už je pozdě a žádný spoj do města už asi nepojede. Naštěstí se mi podařilo stopnout auto. Znásilnění jsem se už nebála. Řidič byl slušný starší pán a hned si všiml, že něco není v pořádku.
Když ale viděl, že mi není do řeči, nechal mě napospas mým neveselým myšlenkám a odvezl mě až k hotelu, kam jsem se rozhodla jít. Domů jsem v takovém stavu jít nemohla. Hrozně jsem se styděla a obviňovala se, že si za to mohu sama. Bylo už ale pozdě! Cítila jsem se špinavá, očerněná, bezmocná.
Vinu jsem smýt nemohla
Karlovi jsem zavolala a poprvé mu lhala. Vymluvila jsem se na to, že jsem si dala s kamarádkou trochu víc vína a že u ní přespím. Sice mi hned nabídl, že pro mne přijede, ale odmítla jsem to s tím, že Verča už mi připravila postel.
Kamarádce jsem zavolala, aby mne neshodila. Samozřejmě, že se vyděsila a chtěla za mnou hned jet. „Nepotřebuješ pomoct? Kde jsi?“ snažila se, ale já nechtěla nikoho slyšet ani vidět, hrozně jsem se styděla a bylo mi zle. Slíbila jsem, že se jí druhý den ozvu.
Umývala jsem se v koupelně několik hodin. Snažila jsem se očistit, ale to, co jsem cítila uvnitř se samozřejmě smýt nedalo. Druhý den jsem se vrátila domů, ale nic už nebylo jako dřív.
Podvod mě tížil jako kámen
I když jsem se snažila skrývat, jak moc jsem rozhozená, mé chování se do mého vztahu s Petrem samozřejmě promítlo. Netrvalo dlouho a rozešli jsme se. Dokázala jsem to před ním utajit, ale nedokázala jsem se mu podívat pořádně do očí.
Náš krásný čistý vztah jsem pošpinila. Karel se s tím dlouho nechtěl smířit, ale nakonec to vzdal. Já už pak nikdy nenašla nikoho, s kým bych chtěla sdílet život jako s ním. Zůstala jsem tak bez manžela i bez vytoužených dětí.
Nikdy jsem nedokázala tenhle odporný zážitek vytěsnit ze svého života a nechala jsem si ho tím zničit. Snad teď, když jsem se s ním konečně někomu svěřila, budu moci udělat definitivní tlustou čáru za kapitolou s názvem Petr. Snad nikdy není pozdě začít znova žít.
Helena V. (62), Havířov
