Moje babička mi říkávala, že jsem se narodila pod šťastnou hvězdou. Měla jsem krásné dětství. Milující rodiče, kteří by své jediné dceři splnili takřka cokoliv.
Otec zastával vysokou funkci v podniku ve městě, a po materiální stránce jsme nikdy nestrádali. Maminka mě i tak vedla ke skromnosti a poslušnosti. Věděla jsem, že ne všichni mají takové štěstí jako my a mohou si dovolit žít v blahobytu. Pro příklad jsem nemusela jít daleko. Můj strýc bydlel se čtyřmi dětmi v malém polorozpadlém domku. I když jim můj otec sem tam finančně vypomohl, bylo to možná strýcovou hrdostí, že podporu ne vždy přijal. Na návštěvy jsme k nim často nechodili.
Oslava kulatin
Když otec slavil padesáté narozeniny, připravili jsme velkou oslavu. Byli pozváni všichni známí. Uklízelo se, vařilo a peklo už od časného rána. Vše probíhalo hladce a kolem čtvrté se začali scházet první hosté. Posadili mě ke stolu k sestřenici s bratrancem. Nebyla jsem nadšená, neměla jsem si s nimi pořádně ani co říct. Vídali jsme se vždy jen jednou, dvakrát do roka. Atmosféra dobré nálady se však přenesla i na mě, a tak večer příjemně ubíhal. Otec byl nadšený z toho, kolik lidí mu přišlo poblahopřát a máma se radovala už jen z toho, že on má radost.
Bratranec si pustil pusu
Kolem půlnoci na mě dolehla únava z celého kolotoče příprav a tak jsem jen seděla a poslouchala hudbu. V tom přišel za mnou můj nejstarší bratranec Marek. Přisedl si ke mně se sklenkou vína. Bylo vidět, že už je řádně ovlivněn alkoholem. „Markétko, nebuď jako cizí. Vždyť jsi přece moje sestřička, ne?“oslovil mě opilý. Nejprve jsem nechápala, co mi to říká. On se jen usmál a zopakoval, co mi řekl před chvílí. „Však se zeptej svojí mámy,“ zakončil svůj projev.
Během minuty se vše změnilo
Chtěla jsem věřit, že celé to byl jen výplod Markova opilého mozku. Celou noc jsem nemohla spát. Ráno jsem šla rovnou za mámou. Řekla jsem jí, co mi bratranec minulou noc prozradil. Čekala jsem, že mi máma všechno vysvětlí jako hloupý žert. Když jsem však uviděla její pohled, věděla jsem, že smát se v ten den určitě nebudu. Máma začala plakat. „Jsi naše dcera, vždy jsi byla, prosím tě, věř mi. Tohle se nemělo stát, já jsem to říkala, já jsem to vždycky říkala…“ opakovala stále dokola. Poprosila mě, ať si sednu a zavolala otce. Spolu mi pak vyprávěli celou pravdu.
Šokující pravda
„Markéto, můj bratr a tvůj biologický otec měl se svojí ženou už čtyři děti. Když ses narodila ty jako pátá, tvoje maminka při porodu zemřela. Už i tak se jim žilo velmi těžce. Věděl, že péči o malé dítě a čtyři odrostlé by nezvládl. Tehdy jsme mu navrhli, že si tě vezmeme za svou. My jsme vlastní děti nikdy mít nemohli,“ pokračoval otec, protože mámě se zlomil hlas. „Chtěli jsme ti to říct, abys znala pravdu. Nejprve jsme však váhali, zda ještě není brzy. Čas však tak rychle letěl a najednou jsi maturovala. Báli jsme se, že pokud ti to řekneme teď, tak nás budeš nenávidět, že jsme ti lhali tak dlouho. “
Velká šťastná rodina
Je pravda, že po tomto přiznání jsem si k rodičům musela opět najít cestu. Čas je však nejlepším lékem. A když jsem pak poznala Milana, svého muže, kterého moji rodiče přijali za vlastního, šlo to ještě o něco snadněji. Naše svatba proběhla o necelý rok později a sjela se na ní celá naše široká rodina. K oltáři mě dokonce vedli oba moji otcové. Mezi bratrancem i sestřenicemi, tedy vlastně bratrem a sestrami, se postupně vytvořilo krásné pouto. Dodnes se pravidelně navštěvujeme, naše děti dokonce chodí na stejnou školu. A co je nejdůležitější, když je třeba, všichni si navzájem pomáháme.
Markéta T. (52), severní Čechy
