S mojí snachou jsme si nikdy do oka nepadly. Už tehdy, když ještě s mým synem jen randila, byla by mě nejraději vymazala z jeho života. Po svatbě se situace ještě víc zhoršila.
Naše Andrejka je všemi mastmi mazaná ženská. Už když jsem ji prvně uviděla, cítila jsem kolem sebe nějakou špatnou energii. Ale nechtěla jsem být předem zaujatá. To opravdu nesnáším. Otevřela jsem jí proto bez předsudků svoji náruč.
Když ji má rád můj syn, určitě budeme mít dobré vztahy i my dvě spolu, ubezpečovala jsem sama sebe. Jenže Andrea, i když si tak trochu hrála na naivku, šla nekompromisně za svým cílem.
Nejprve chtěla získat mého syna a pak mě od něj odstřihnout, abych mu náhodou „špatně“ neradila. Věděla totiž moc dobře, že si se synem velice rozumíme a to ona nemohla potřebovat. Jak jsem brzy poznala, měla tato mladá žena dost velký psychický problém.
Tím bylo její velmi pocuchané sebevědomí. Tento hendikep si léčila tím, že chtěla mít nad všemi lidmi ve svém okolí navrch. U mého syna jí to bohužel šlo celkem snadno. Opilý láskou s sebou nechal manipulovat, až se na to nedalo koukat.
Snažila jsem se ho varovat
Nejprve jsem se ho snažila na její nevhodné chování upozorňovat. Ale on jakoby byl slepý. Nakonec jsme se vždy pohádali.
Přišlo mu docela roztomilé, když ho přede mnou ponižovala tím, že do detailů vyprávěla, jaký je bordelář, nebo když ho velice nelichotivě oslovovala. Když jednou zase byla na syna sprostá, nevydržela jsem to a řekla jí, že s mým synem takhle jednat nebude.
S klidem mi odpověděla, že si bude dělat, co chce. A tehdy vypukla skutečná válka.
Nejprve si zahrála na vstřícnou
Andrea se chtěla brzy vdát, a proto zahájila taktiku smířlivého postupu. Společně jsme vybíraly šaty, radila se se mnou o svatební hostině, o tom, koho pozvat. Nechala si ode mne poradit ohledně svatebních oznámení.
Pak mě dokonce poprosila, že bychom spolu občas něco vařily, aby se to ode mě naučila. Poctivě si opisovala recepty a syn byl nadšením bez sebe. „Tak vidíš, nakonec to bude všechno dobrý a vy dvě se ještě skamarádíte,“ říkal spokojeně.
„Andrejka tě má ráda.“ Nebyla to pravda a já to vnitřně cítila, i když jsem chtěla věřit opaku.
Svatba všechno změnila
Když už se snacha konečně ocitla pod čepcem, její nebohé sebevědomí navenek vyrostlo do obřích rozměrů. Najednou byla paní domu a všechno se řídilo podle ní. Musela jsem se přizpůsobit i já.
První, co začala velmi přísně regulovat, byly kontakty mezi mnou a synem. Ať jsem ho chtěla vidět kdykoli, prakticky nikdy neměl čas, protože musel něco dělat doma. Přitloukat poličky, jet na nákup, venčit psa.
Nicméně jsem se nevzdávala, za synem dojela až před barák a toho psa venčila s ním, abychom si mohli v klidu popovídat. Když jsem je oba pozvala na oběd, Andrea měla pokaždé migrénu.
Syn dorazil sám, ale ona ho neustále, i přes tu údajnou krutou bolest hlavy, bombardovala smskami, kdy konečně dorazí domů.
Přestala jsem ji pomlouvat
I když mě to všechno velice vytáčelo, uvědomila jsem si, že čím víc budu o Andree mluvit špatně, tím to bude horší. Proto jsem si to zakázala a buď jsem o ní nemluvila vůbec nebo jen na neutrální témata.
Syn byl spokojený, že je klid, a dokonce si nějak doma prosadil, že jsem občas přišla na návštěvu já k němu. Snachu to ale žralo, a proto nasadila novou taktiku. Začala mě provokovat a čekala, kdy konečně vybuchnu.
Jednou do mě například vrazila u stolu, až jsem si vylila kávu na nový svetr. Na oko se velmi omlouvala, litovala toho, byla nešťastná. Obě jsme ale dobře věděly, že to bylo schválně.
Divadýlko ovšem patřilo synovi, který místo, aby litoval můj zničený svetr, utěšoval zkroušenou Andreu. A hra nervů se neustále stupňovala.
Vydržela jsem až do konce
Podobné situace se opakovaly. Bylo mi jasné, oč jí jde. Chtěla mě za každou cenu dohnat k tomu, abych po jejím ataku vybouchla, řvala a možná jí i jednu vrazila. To by byla zřejmě ta poslední kapka, která by postavila syna do nezáviděníhodné role.
Musel by se totiž rozhodnout: buď já, nebo manželka. Nechtěla jsem něco tak hrozného dopustit, připravit mu takovou šílenou volbu, ale bylo to těžké. Odolat a jednu jí nevrazit. Vymyslela si totiž další způsob, jak mě týrat.
Vyzváněla mi telefonem třeba ve dvě hodiny v noci. Samozřejmě jsem to vždycky zvedla. Byla jsem celá vylekaná, jestli se u nich doma něco nestalo. Na druhém konci aparátu jsem však místo odpovědi slyšela jen provokativní zasmání. Už se to vážně nedalo vydržet.
Ta ženská byla magor, normální sociopatka! Pak mi na mobil začaly chodit podivné vzkazy od mužů a dokonce i telefonáty, přisprostlé a hrubé. Svěřila jsem se synovi a vyslovila podezření, že za tím stojí jeho žena. Nechtěl tomu věřit, smál se, že je to hloupost.
Dál už jsme se tedy o tom nebavili. Asi po čtrnácti dnech mi najednou zavolal do práce, že se mnou potřebuje nutně mluvit. Přece jen mu moje obvinění nedalo spát, a tak se podíval Andrejce do počítače.
Nevím jak, moderní technice moc nerozumím, ale našel tam důkaz o tom, co jsem tvrdila. Konečně pochopil, že mě jeho žena systematicky týrá. Nerozvedl se, ale od té doby se my dva vídáme, kdy chceme, a jeho povedená manželka se ode mne drží dál.
Marie. M. (61), Jihlava
