Kvůli zmeškanému autobusu jsem nečekaně strávila noc na nádraží. Ráno jsem v klíně našla malé jmění. Téměř dvě stě korun v drobných!

Návštěva u dcery se protáhla. Na poslední autobus jsem to měla tak tak! Pospíchala jsem, ale zlomil se mi podpatek. Už mi to neběhalo jako dřív, a tak jsem ze svého autobusu zahlédla jen zadní světla. Byl večer a můj poslední spoj právě odjel.

Zpět k dceři se mi nechtělo

V první chvíli jsem chtěla zavolat dceři, že u ní přespím. Ale potom jsem si to rozmyslela. Trochu jsme se totiž nepohodly. „Kdy už se konečně dočkám nějakých vnoučat?“ ptala jsem se stále dokola a sama sobě v duchu domlouvala, abych nebyla tak otravná.

Ale, nemohla jsem si pomoct. Vždycky když jsem svoji Leničku viděla, přišlo mi líto, že její vrstevnice už mají dávno děti a ona stále nic. Rozloučily jsme se v dobrém, ale mnoho nevyřčeného mezi námi zůstalo. „Co teď?“ Zůstala jsem na nádraží téměř sama.

Byl to vlastně takový parčík s nástupišti. Všude stromky ve velkých nádobách, květiny a hezky natřené lavičky. Na jednu z nich jsem se pohodlně usadila a umínila jsem si zůstat až do rána.

Peníze jsem věnovala potřebnějšímu

Z tašky jsem vytáhla svůj obstarožní svetr, ale ani jsem ho nepotřebovala. Byla pěkně teplá pozdně jarní noc. Úplná romantika! Noci strávené nečekaně venku jsem nelitovala.Brala jsem ji jako dobrodružství! Ráno jsem se probudila čilá a odpočatá.

Chystala jsem se vstát z lavičky, když mi něco zachrastilo v klíně. V sukni jsem našla spoustu drobných mincí. Byla mezi nimi i jedna padesátikoruna! Sečetla jsem je. Byla jsem bohatší téměř o dvě stě korun! Kolemjdoucí mě považovali za bezdomovkyni.

Peníze jsem dala do pytlíku a věnovala je opravdovému bezdomovci. Spokojeně spal o kus dál. Na potrhané dece hned vedle rozkvetlého keříku. Aby až se probudí, měl taky nějakou radost!

Marie N., 61 let, Mladá Boleslav