Vnoučata mi darovala věc, po které jsem tajně toužila už dlouho. Tlakový hrnec! Luxusní a pořádně veliký. Abych v něm mohla uvařit co největší množství dobrot!

Blížily se moje narozeniny a já tušila, že dostanu opět nějakou tu noční košili, voňavku a bonboniéru. Napadlo mě, že tentokrát si o dárek nějak nenápadně řeknu. Abych dostala konečně to, po čem moje srdéčko touží! Něco, co mi udělá opravdovou nefalšovanou radost!

Netušili, co si doopravdy přeji

„Ludvíku, prosím tě, nemohl bys říct dceři, že bych si tentokrát k narozeninám přála nové plechy do trouby?“ poprosila jsem manžela, ale ten podivil: „Prosím tě, co to je za dárek! Plechy!“ Trochu mě tou reakcí naštval.

To si nemohu přát něco, co mi udělá radost? To musím pořád předstírat nadšení z věcí, kterých mám víc, než do smrti dokážu využít? „Jo! Chci plechy. A taky papiňák, nové ostré nože a možná dokonce i tavnou pistoli! A také soupravu nových příborů.

A zapékací mističky! Mohla jsem pokračovat dál a dá, ale výraz mého muže mě zastavil.“ Bouchla jsem naštvaně dveřmi a šla se uklidnit do obchodu. Měli tam zrovna slevičky na hrnce. Ty jsem potřebovala taky. Pořád šetřit mě nebavilo.

Chtěla jsem si udělat radost novými věcmi. To snad nebylo tak hrozné!

Velké překvapení

Po návratu z nákupů se mnou manžel nemluvil. Druhý den ho to přešlo, ale o našem rozhovoru už mezi námi nepadla ani zmínka. Pomalu jsem se smiřovala s tím, že vše, co jsem vyjmenovala, si prostě koupím postupně sama.

O narozeninách mě ale čekalo velké překvapení. Vlastně, hodně velkých překvapení! Dcera mi věnovala nejen plechy, ale i novou formu na bábovku a šunkovar. Měla jsem ohromnou radost! Vždyť všechno, co jsem si přála, bylo kvůli dětem a vnoučatům.

Všichni se stravovali podivně. Dcera jedla jen syrovou stravu a nutila k tomu i manžela. Ten, aby měl od ní klid, předstíral, že nic jiného nejí, ale tajně se cpal na rohu v bufetu gulášovou. Když jsem ho náhodou přistihla, prosil mě, abych to na něho neříkala!

Byl to pěkný padavka! Vnoučata mi slavnostně předala ohromnou krabici, krásně zabalenou a obvázanou růžovou mašlí. Prý je to výbava pro nevěstinku!

Těšila jsem se

V krabici jsem našla nádherný tlakový hrnec. Nějaký nejnovější model! Byla jsem z té lesklé krásy úplně unešená. Málem bych si zapomněla rozbalit dárek od manžela. Tavná pistole v růžové barvě, sada nějakých korálků a další věci ke kutění a tvoření.

Úplně mě dojal! Skoro jsem se těšila na konec oslavy. Ne, než bych se svými mladými nebyla ráda, ale nemohla jsem se dočkat, až ten hrnec postavím na plotnu a něco dobrého v něm uvařím. Měla jsem samozřejmě na mysli pořádný kus flákoty, ale maso bylo zmrzlé.

Nic, co bych rychle mohla strčit do hrnce, nebylo po ruce. „Udělám hrachovou polévku,“ napadlo mě. To přece nebude nic tak těžkého. Alespoň to nebude tak dlouho trvat. V tlakovém hrnci je přece všechno za chviličku.

Je jedno, zda hovězí nebo nějaká ta luštěnina…“ myslela jsem si a byla přesvědčená, jak jsem chytrá. No, za chvíli jsem se měla přesvědčit, že se hodně mýlím.

Vyplašil mě sykot

Aniž bych si přečetla návod, napustila jsem do hrnce vodu, nasypala hrách a nějaké to koření. Zbývalo jen zapnout plotýnku! „Miládko, pojď sem rychle. To musíš vidět!“ volal na mě manžel od televize a já mu nedokázala odmítnout.

Neměla jsem chuť koukat, kdo ví, na co, když zrovna zkouším nové kuchyňské vybavení. Ale tolik mě dojal tím svým dárkem, že jsem ho nechtěla zklamat. V televizi dávali zrovna reklamu na nějakou horkovzdušnou troubu.

Manžel mi asi chtěl udělat radost a hned se nabízel, že tu troubu objedná. „Taky by se nám hodila, ne?“ ptal se vemlouvavě a já hned kývla. Taková hezky červená bedýnka by se v kuchyni vyjímala!

Obdivně jsem sledovala reklamu, když se z kuchyně ozval nějaký podivný zvuk. Sykot, či co. Sykot spojený s bubláním! „Co se to děje?“ ptala jsem se a manžel vyskočil z křesla. Myslel, že hoří!

K hrnci musel s deštníkem

Společně jsme vtrhli do kuchyně. Ale jen na práh, dál to nešlo. Z tlakového hrnce stříkala jakási šedozelená hmota. Kolem dokola. Stěny byly tím blátíčkem už pěkně vymalované!

Píst na poklici tlakového hrnce se otáčel čím dál rychleji a kašička vytékající pod ním tryskala čím dál prudčeji. K hrnci se nedalo přiblížit! Jak ho vypnout? Chvíli jsme oba bezmocně pozorovali tu zkázu. Potom manžel vyhrkl:

„Počkej!“ Odběhl do předsíně a vrátil se s deštníkem. Skočil ke sporáku a hrnec konečně vypnul. Trvalo dost dlouho, než se překotný var změnil v tiché bublání. Podlaha i stěny byly k nepoznání. Z lustru kapala hrachová kaše.

Ani okno už nebylo tak průhledné, jako před chvílí. „No, tak máš konečně tu svoji radost. Co si budeš přát k příštím narozeninám?“ zeptal se mě s ledovým klidem Ludvík a odkráčel pro kbelík s mopem. Čekalo nás velké gruntování!

Milada P. (59), Chomutov