Když mi vnuk Daniel řekl, že si povídá s mým mrtvým manželem, nevěřila jsem mu. Jenže pak se stalo něco zvláštního.
Před čtyřmi lety mě potkala nečekaná smrt mého milovaného manžela Antonína. Byla jsem tím zcela zdrcená. Ještě hůř na tom však byl vnuk Daniel, který svého dědečka moc miloval. Smrt Antonína nás s vnukem ještě více semkla.
Chtěl proto trávit hodně času právě se mnou. Chtěl, abych mu o Antonínovi vyprávěla, společně jsme si prohlíželi staré rodinné fotografie a vzpomínali na něj. Při jedné návštěvě se ale začal vnuk chovat zvláštně.
Báječný otec i manžel
Nikdy by mě nenapadlo, že Antonín zemře dříve než já. Neměl jediný zdravotní problém, nikdy si na žádné bolesti nestěžoval, přesto si ho někdo přál už tam nahoře mít. Byl to báječný chlap. Prožili jsme spolu více než čtyřicet let.
Poznali jsme se ve dvaceti letech a byla to láska na první pohled. Vzali jsme se přesně po roce od našeho seznámení. Samozřejmě měl, stejně jako jiní, dobré i špatné vlastnosti. Ale nikdy jsme se spolu do krve nepohádali.
Dalo se s ním normálně diskutovat, takže když se naskytl nějaký problém, probrali jsme to spolu a našli řešení. Byl mojí oporou, přítelem a životní láskou.
Milovaný vnouček
Manžel byl čestný muž, pracovitý a oddaný své rodině. Miloval mě i naši dceru Lucii. Mezi jeho špatné vlastnosti bych zařadila snad jen to, že měl zvláštní smysl pro úklid. Byl to typický pedant a puntičkář. Právě kvůli tomu jsme se tu a tam pohádali.
Když Lucie porodila našeho vnuka Daniela, my s Antonínem jsme pro nic jiného nežili. Daniel byl už odmalička moc roztomilý, hodný a měl zvídavý kukuč. Bylo to naše štěstí.
Já jsem ho jako klasická babička, jak se patří, rozmazlovala a Antonín ho zase učil všelijaké věci.
Dědeček učitel
Jakmile Daniel povyrostl, snažil se ho manžel všechno naučit, protože jeho otec byl pořád na cestách a malý ho postrádal. Nejvíce Antonín učil Daniela samozřejmě pořádku.
Vždycky mu ukázal, jak mají být poskládané hrníčky, nebo když je obraz nakřivo, jak ho má přesně narovnat, jak si má třídit oblečení, hračky a tak dále. A Daniel na svém dědečkovi visel očima a hltal každé jeho slovo.
Odešel zcela nečekaně
Já se tajně někde za rohem smála. Vychovával z něj dalšího puntičkáře. Daniel ale dědu zbožňoval, a tak jsem do toho nezasahovala. Viděl v něm vzor a o to šlo. Manžel zkrátka chtěl, aby z vnuka vyrostl slušný a pořádkumilovný člověk.
Určitě by ho naučil mnoho dalších věcí, ale bohužel zcela nečekaně zemřel. Dostal za jízdy infarkt. Stala se kvůli tomu ošklivá nehoda, kterou jako jediný nepřežil.
Přijel ke mně na víkend
Jak už to u smrti milovaných osob bývá, manželův náhlý odchod mě zcela zničil. Kdo na tom byl ale podstatně hůř, byl právě malý vnuk. V šesti letech už dítě takovou ztrátu chápe a cítí bolest a smutek stejně jako my dospělí.
Často mi od dcery volal, jen aby se zeptal, jak se mám. Při jednom hovoru si přál, aby ke mně mohl přijet na víkend. Souhlasila jsem. Také jsem se cítila opuštěně a smutně, a tak jsem vnukovu společnost moc uvítala.
Chodil po domě uprostřed noci
Když mi vnuk řekl, že by chtěl spát v posteli, kde spal děda, samozřejmě jsem kývla. Manžel by byl určitě rád, kdyby to věděl. Celý den jsme leželi ve fotkách a vzpomínali na dědu. Blížil se čas spánku a my se šli uvelebit do postele.
Usnula jsem poměrně rychle. Daniel podle všeho také. V noci jsem se však zničehonic probudila a všimla jsem si, že místo vedle mě je prázdné. Běžela jsem se podívat po domě, kde Daniel je.
Ten v pyžamu chodil po obýváku a dával nakřivo obrazy. Pak začal posouvat věci na poličkách.
Chodil k nám i po smrti?
Nechápavě a současně užasle jsem vnuka chvilku pozorovala. Pak jsem se ho zeptala: „Co to tady děláš?“ Daniel se na mě podíval a prohlásil: „Babi, děda mě poprosil, abych tady udělal menší nepořádek, aby se nenudil, až zase přijde,“ řekl vesele.
„Až zase přijde? Miláčku, děda je ale mrtvý, ten už nepřijde,“ řekla jsem něžně. „Babičko, to si myslíš ty, ale děda sem pořád chodí a je rád, jak hezky uklízíš.
Jen se nudí, když přijde, a chce po mně, abych udělal nepořádek, a on to pak uklidí, tak jako kdysi,“ pronesl.
To je přece nemožné! Nebo ne?
Vzala jsem Daniela za ruku, abych ho odvedla zpátky do postele. Ještě jsem se ve dveřích otočila a podívala se do obýváku na ten nepořádek, který nadělal. „Ráno to spolu uklidíme, jo?“ zašeptala jsem.
Vnuk zakroutil hlavou a řekl, že to děda stihne, než vstaneme. A skutečně. Ráno bylo všechno uklizené přesně tak, jak to dělával manžel, když byl ještě naživu. Tekly mi slzy po tváři. Nevěřila jsem tomu.
Pořád jsem si myslela, že to vnuk uklidil někdy brzy ráno. Jenže další noc jsme provedli to samé. A ráno bylo vše zase uklizené. Že by se manžel skutečně vracel, aby uklidil tak, jak to měl rád?
Dana L. (62), Hradec Králové
