S mým manželem, Petrem, jsme se rozvedli, když bylo naší dceři deset let. Oba jsme měli pocit, že náš vztah už se vyčerpal a je třeba jít dál. Najít si jiné partnery, se kterými bychom opět pocítili, co je to být zamilovaný.

Ten pocit měl tedy hlavně teď již bývalý, Petr. To on si jako první našel jinou ženu, mnohem mladší a samozřejmě hezčí, než jsem byla já. Neměla jsem mu to za zlé.

Za ta léta jsme prošli mnoha obdobími, kdy jsem se postupně rozcházeli a zase dávali dohromady hlavně kvůli naší dceři, Lence. Když byla malá, potřebovala nutně oba rodiče.

Ale teď, když už pomalu vstupovala do puberty, věřila jsem, že na ní náš společný rozchod nebude mít takový dopad. Zvlášť když jsme se s Petrem dohodli na střídavé péči. Čtrnáct dnů měla bydlet u mě, další půlku měsíce pak u mého bývalého a jeho nové partnerky.

Když jsem poprvé své dceři balila její věci, protože se měla na čtrnáct dní odstěhovat k Petrovi, celou dobu jsem u toho plakala.

U rozvodového soudu mi to nepřišlo až tak hrozné, naopak, chtěla jsem, aby Lenka úplně nepřišla o svého otce a taky jsem to nehodlala svému exmanželovi ulehčovat. Nelíbilo se mi, že by si měl jen tak odejít a všechny povinnosti by zůstaly na mě.

Byl stejně Lenky otec jako já matka, výchova spočívala na nás obou, proč bych tedy všechnu zodpovědnost, jaký se z naší dcery stane člověk, měla nést já?!

„Mami, nebreč!“ sedla si tenkrát vedle mě Lenka. „Vždyť je to jen čtrnáct dní! Jako kdybych odjela na školu v přírodě?!“ utěšovala mě.

„No jo, jenomže na tu jezdíš jen jednou do roka, ale u táty budeš každý měsíc!“ utírala jsem si červený nos.

„Vy se o mě snad ještě poperete!“ smála se Lenka.

„Protože tě máme oba moc rádi!“ ujišťovala jsem ji, stejně jako celou dobu, co probíhal náš rozvod a následné Petrovo stěhování.

„Hm, škoda že už se nemáte rádi vy dva,“ vzdychla Lenka.

„To se dospělým někdy stává,“ pohladila jsem ji po jejích dlouhých vlasech.

„Copak jste se nikdy nemilovali?!“ zajímala se moje dcera.

„Ale ano a moc! Ty jsi nakonec důkazem naší lásky!“ stiskla jsem jí ruku.

„Jak je možné, že vám to vydrželo tak krátce?!“ nemohla stále pochopit.

„Já si myslím, že deset let je až moc dlouho,“ mávla jsem rukou.

„Jenomže babička s dědou jsou spolu už padesát a taky jim to pořád klape!“ namítla moje dcera.

„Babička s dědou jsou rarita, která se dnes už jen tak nevidí!“ mrkla jsem na Lenku.

„Proč nemůžete být s táto taky rarita?!“ nenechala se jen tak odbýt.

„Asi proto, že ani jeden z nás nechce ustoupit. Každý máme svou hlavu a příliš si trváme na svém. A já nechci pořád jen ustupovat a dělat kompromisy, když je nechce dělat ani tvůj táta,“ nevěděla jsem, jak bych to Lence mohla lépe vysvětlit.

„Pak nastanou problémy, které přejdou v hádky a láska je najednou pryč. Jako když mávneš kouzelným proutkem.“

„Proto si našel táta jinou?!“ vzdychla Lenka.

„Asi ano. Možná doufá, že s ní se nikdy hádat nebude,“ řekla jsem. Ale jak jsem znala svého exmanžela, Petra, nevěřila jsem, že by se mu to kdy povedlo.

Lenka se tedy za mé pomoci odstěhovala na celých čtrnáct dní ke svému otci. Když se za ní zaklaply dveře, bylo v bytě najednou takové ticho, že jsem musela pustit aspoň televizi, abych se tu nezbláznila.

„Co tu teď budu sama dělat?!“ sedla jsem si do křesla.

„Můžeš třeba uklidit,“ odpovědělo mi mé druhé já.

„Docela dobrý nápad!“ řekla jsem nahlas a dala se do práce. Ne že by se mi moc chtělo luxovat nebo utírat prach, natož umývat okna, ale všechno bylo lepší než jen tak sedět a nechat myšlenky, aby se mi honily hlavou.

Najednou mi přišlo, že mám už celý život za sebou. Bylo mi přes třicet let, byla jsem čerstvě rozvedená, s dcerou ve střídavé péči. Co dál? Bylo ještě něco dál?

Nebo to všechno právě skončilo a já už jen budu chodit do práce a čekat, až budu mít nárok na důchod? Takhle jsem měla prožít svůj život? Nebo co mě mohlo ještě potkat hezkého? Další muž, svatba, dítě?

Proč, když jsem stoprocentně věděla, že by to skončilo úplně stejně. Každá láska přece jednou vyprchá a ti dva si začnou lézt na nervy. Tak na co to všechno absolvovat znovu?

Než jsem si položila všechny tyhle otázky, na které jsem rozhodně nenašla žádnou odpověď, byl už večer. V televizi šly samé podivné seriály, které jsem dřív neměla vůbec čas sledovat a ani jsem s tím nechtěla začít.

Proto jsem si raději lehla do postele a začetla se do knížky, kterou jsem dostala od Petra k vánocům asi před šesti lety. Na první stránku mi napsal věnování.

„Lásce mého života, Petr“ stálo tam. Musela jsem se usmát. Kdybych si bývala pomyslela, že si ji začnu číst ve chvíli, kdy on bude trávit večer s naší dcerou v jiném bytě s jinou ženou. Nikdy.

Asi jsem při čtení té knihy musela usnout, protože mě probudilo až drnčení budíku. Bylo ráno a já musela jít do práce. Jako každý den kromě víkendů. Byl pátek a já si vůbec nedovedla představit, co bych celou sobotu a ještě k tomu neděli měla dělat. Byt jsem celý uklidila a abych sama jela na víkend, to mě ani nenapadlo.

„Jak se máš?!“ volala mi hned po snídani moje dcera, Lenka. Když jsem slyšela její hlas v telefonu, málem jsem se rozbrečela.

„To mi řekni hlavně ty!“ snažila jsem se, aby nebylo slyšet, jak se mi zajíká hlas.

„Mami, ty zase brečíš!“ Lenka se nedala ošálit.

„Ale ne, jen se mi po tobě trochu stýská!“ prozradila jsem jí. „Co budete dělat o víkendu?!“

„Nevím, táta chystá nějaké překvapení, tak se těším. A ty?!“ byla celá rozesmátá, moje Lenička.

„Ještě si něco musím vymyslet, nechceš mi poradit?!“ vážně jsem byla v koncích. Mé víkendy se doteď odehrávaly podle jediného scénáře. Můj život určovala rodina. A tu jsem teď neměla.

„Jdi třeba do kina! Nebo na plavečák, otevřeli prý nový tobogán!“ jásala Lenka.

„Možná tam půjdete vy, radši půjdu někam jinam, abychom se nepotkali,“ usoudila jsem, že to tak bude lepší.

„Jé mami, ty naděláš, vždyť by se nic nestalo,“ vzdychla Lenka a dodala rychle: „Já už budu muset jít, táta mě totiž veze do školy!“ položila telefon dřív, než jsem se s ní stačila rozloučit.

Ještě že jsem taky musela do práce, nebo bych se určitě zase rozbrečela a zůstalo mi to celý den.

Když se Lenka po čtrnácti dnech vrátila od táty domů, čekal jí vymalovaný pokoj a pořádný dort. Málem jsem jí nakreslila transparenty, jak moc jsem se na ni těšila.

„Mami, ty sis to tady vůbec neužila!“ odhadla správně Lenka. „Měla jsi konečně čas sama pro sebe a místo toho, aby sis dělala, co chceš, vymaluješ skoro celý byt! Že tys nešla ani do toho kina?!“

„Tam půjdeme spolu, jestli chceš,“ nabídla jsem své dceři. Bylo zvláštní, že jsem ji po těch čtrnácti dnech, co se mnou nežila, brala najednou jinak. Spíš jako moji kamarádu než dceru. Jako kdyby za těch pár dní dospěla. Snad i povyrostla, zkrásněla.

„Jsi moc hezká, víš to, holčičko moje?!“ musela jsem jí říct.

„A ty jsi moje nejmilejší maminka!“ chytla mě kolem krku a dala mi sto pusinek. Byla jsem tak šťastná, že je zase doma.

„A jaká je ta tátova nová holka?!“ nedalo mi se nezeptat. Ještě nikdy jsem jí totiž neviděla.

„Myslíš Kamilu?!“ Lenka vyslovila její jméno a mně bodlo u srdce.

„Hm, je taková jiná než ty,“ pokrčila rameny.

„Asi mladší a hezčí, že?!“ snažila jsem se Lence pomoci.

„Mladší jo, ale hezčí určitě ne!“ vybalovala si svoje věci.

„Umí vařit?!“ ptala jsem se dál.

„Ne, představ si, že vařil táta!“ smála se Lenka a já s ní. Nedokázala jsem si totiž představit, jak Petr vaří. Nikdy to nedělal.

„A dalo se to jíst?!“

„Museli jsme jít do restaurace,“ prozradila mi moje dcera.

„Každý den?!“ vykulila jsem na ni nevěřícně oči.

„Jen první večer, pak nosil táta jídlo domů z venku.“

„A co jinak?“ chtěla jsem, aby Lenka mluvila dál.

„Jestli se ptáš, jak uklízí a tak, za moc to nestojí. Táta na ni kvůli tomu křičel. A ne jednou!“ ubezpečila mě moje dcera.

„Nepovídej!“ kroutila jsem nevěřícně hlavou.

„Představ si,“ skoro zašeptala, jako by to bylo největší tajemství na světě, „hodila do pračky má růžová trička s tátovými býlími košilemi, takže je teď má taky růžový!“ vyprskla smíchy.

„Ale to je nepříjemnost!“ já se smála v duchu. „A co ještě udělala?!“

„Chtěla upéct koláč a spálila ho tak, že jsme ho museli vyhodit i s plechem! A co je největší pecka, nabourala tátovi auto!“

„Jeho největšího miláčka?!“ sotva jsem popadala dech.

„Jo. Sice mu jen trochu ťukla blatník, ale táta řádil, že ho málem odvezli do cvokárny!“

„Hlavně že jsi to tam přežila ty!“ vzala jsem svou dceru do náruče. „Nevím, jestli tě tam ještě někdy pustím!“

„Jo, mami, tam je legrace!“ vykřikla Lenka. „Pořád se něco děje!“

„Já spíš myslím, že jde pořád o život!“ opravila jsem ji.

„No,“ zasmála se Lenka a pak zvážněla:

„Mami a ty si myslíš, že už bys nikdy tátu zpátky nechtěla?!“

„Proč se mě na to ptáš?!“ zajímalo mě.

„Protože říkal, že by se k tobě nejradši vrátil.“

„Opravdu?!“ byla jsem nemálo překvapená.

„Hm, prý jsi ta nejlepší ženská na světě!“ řekla mi moje dcera a mě málem kleplo štěstím.

Nechala jsem věcem volný průběh. Když mi Petr volal, chovala jsem se naprosto neutrálně. To, co mi řekla Lenka, mi úplně stačilo. Konečně měl srovnání, jaká jsem byla manželka já a jaká by mohla být jeho nová přítelkyně. Myslím, že pochopil velmi brzy.

A také se velmi brzy snažil znovu si mě získat. Nijak jsem mu to neusnadňovala. Nakonec proč také. Se mnou to měl vždycky příliš snadné a možná také proto si mě nevážil. Kromě toho, muži jsou dobyvatelé a ze mě se stala doslova nedobytná pevnost.

Když jsem cítila, že mě znovu začíná milovat, byla jsem ta nejšťastnější žena na světě. A musím říct, že i já jsem se do něj znovu zamilovala. Byl tak roztomilý, jak nevěděl, jak na mě. A to jsme spolu předtím žili deset let. Petr stále ještě bydlí jinde.

Ale už sám. Tu slečnu dávno vyhodil. Jak mi řekla naše dcera, Lenka, jinak by mu určitě zničila celý byt a možná i jeho. Malá lekce mu rozhodně neuškodila. Aspoň se poučil. A já vlastně také.

Jsem jenom zvědavá, jestli se dáme znovu dohromady, jak nám naše láska vydrží dlouho tentokrát.

Johanka, 34 let