Péče o rodinu a domácnost byla nad moje síly. Byla jsem vyčerpaná a podrážděná. Návštěva u psycholožky mi pomohla vše zvládnout.
Když se mi narodila dvojčata, bylo to krásné. Jenže péče o ně mě začala brzy dost zmáhat. Byla jsem s nimi dlouho doma, ale můj sen o šťastné a spokojené rodině se nějak nekonal.
Všechno leželo na mně
Oba kluci totiž byli už odmalička hodně živí a temperamentní. Jako miminka mě kvůli svému neustálému pláči nenechali moc vyspat, později, když začali lézt a pak i chodit, už to bylo opravdu náročné.
Sotva jsem jednoho zachránila od boule na hlavě, druhý už zase strkal prstíčky, kam neměl, a tak u nás bylo pořád hodně křiku a pláče. Manžel byl velmi pracovně vytížený a já na starost o domov a děti byla úplně sama.
Později se přidaly ještě takové ty dětské rošťárny, odmlouvání, vztekání, nepořádnost a hádky. A pohár mé chabé trpělivosti často přetekl, a já se snažila je usměrnit svým křikem. Jenže čím víc jsem na ně křičela, tím se jejich chování spíše zhoršovalo. Bralo mi to energii, nefungovalo to a pak jsem si to ještě vyčítala.
Na pokraji svých sil
Manžel se večer vždycky divil, že jsem tak vyčerpaná, ale on přicházel až ve chvíli, kdy jeho „andílci“ sladce spali a já na poslední chvíli dokončovala aspoň hrubý úklid a vařila mu večeři.
Snažila jsem se mu vše vylíčit, ale on mě vždycky jen odbyl s tím, že jsou to přece děti, tak trochu zlobit musí. Nedovedl si vůbec představit, jaké to pro mě je. Byla jsem už psychicky skoro na dně.
Konečně jsem se svěřila
Pak jednoho dne přišlo pozvání na třídní sraz. Nechtělo se mi tam, ale manžel mě přemluvil, ať jdu, že aspoň přijdu na jiné myšlenky.
Sice jsem se nijak moc nebavila, musela jsem se přemáhat, ale ke konci si ke mně přisedla spolužačka, se kterou jsme kdysi docela kamarádily. Na rovinu se mě zeptala, co se se mnou děje, vždyť prý vypadám jako svůj vlastní stín.
Něco se ve mně v tu chvíli zlomilo a já jí všechno vyklopila. Bylo mi v té chvíli jedno, jestli bude mé problémy zlehčovat jako můj manžel, prostě jsem to ze sebe vysypala. A ona se nejen nesmála, ale doporučila mi svoji známou psycholožku.
„Zajdi za ní, určitě ti pomůže!“ řekla mi.
Naučila jsem se zvládat emoce
Trvalo mi to asi týden, ale nakonec jsem se přece jen objednala. A dobře jsem udělala! Paní psycholožka mi poradila spoustu dobrých způsobů, jak vše zlepšit.
Nejdříve jsem měla posadit celou rodinu k jednomu stolu, vysvětlit jim, že křik je špatná věc a že se za něj omlouvám. Kluci jen vyjeveně koukali. Pak jsem se musela učit svůj vztek a křik vědomě ovládat. Trvalo to sice pár měsíců, ale nakonec jsem to dokázala.
A byla jsem překvapená, jak rychle se i chování kluků zlepšilo a najednou sami od sebe začali dělat věci, které jsme po nich chtěla, aniž bych musela zvyšovat hlas. Dokonce se mi sami nabízeli, jestli nepotřebuji pomoct.
Samozřejmě i teď někdy reaguji podrážděně, ale už nekřičím. Náš život se stal mnohem harmoničtějším a já zase rozkvetla. Jsem své spolužačce za tu pomoc dodnes moc vděčná.
Jitka R. (49), Rakovník
