Sestru jsme rodiče, i já sama, odmalinka dost rozmazlovali. Nikdy se nechovala zrovna jako vzorná dcera a sestra. Teď to ale vypadá, že s ní budu muset vést válku o dům.
Moje sestra Iva je o třináct let mladší než já. Dlouho jsem byla jedináček a sourozence jsem si marně přála. Když nakonec přibyla malá Ivanka, byla jsem šťastná.
Na vrcholu blaha byli i rodiče, kteří už v dalšího potomka skoro nedoufali – a snad i proto našeho benjamínka od peřinky rozmazlovali. A ani já jsem v tomto ohledu nezaostávala.
Na rozdíl od jiných vrstevnic jsem svoji malou sestřičku ráda vozila v kočárku, hrála si s ní a skoro ve všem jí ustupovala.
Dostala všechno, co chtěla
Dlouho si to nikdo z nás nechtěl přiznat, a rodiče si to nepřiznali dodnes, ale z Ivanky vyrostl pěkný sobec. Není divu, vždy dostala skoro všechno, co chtěla, a když ne, dovedla se pořádně vztekat.
Časem se sice trochu srovnala, ale naučila se vynucovat si vše jinak, brala to přes city. Dokázala by vymámit cokoli, stačilo, aby se zatvářila jak hromádka neštěstí, slzička ukápla, a vzápětí měla všechno, na co ukázala.
Já ji ale měla – a mám – moc ráda, takže jsem jí nakonec vždycky všechno odpustila, i když si bez dovolení brala mé věci, oblečení a podobně.
S manželem si do oka nepadli
Později jsem se vdala a odstěhovala z našeho města. Sestru jsem už tak často nevídala, ale když se našla volná chvilka, jezdila jsem i s manželem za rodiči a za ní a vždycky jsem jí něco pěkného přivezla.
Brala to jako naprostou samozřejmost, ale když chtěla, uměla být úžasně milá a okouzlující. Můj muž Pavel si ale Ivu neoblíbil, a také jí to dával od začátku jasně najevo. Snad jediná naše návštěva neproběhla bez toho, aby se ti dva nepohádali.
Za rodiči jsem jezdila sama
Mrzelo mě to a snažila jsem se jejich spory mírnit, ale moc se mi to nedařilo. Pavel nakonec odmítal k mým rodičům jezdit. Tvrdil, že nemá zapotřebí se s mojí sestrou pořád hádat, a taky o ní říkal, že je to vypočítavá mrcha.
Sice jsem mu v tom oponovala, ale začala jsem tam jezdit raději už jen sama. Při mých návštěvách se Iva o Pavlovi slůvkem nezmínila, vypadala spokojeně a vše probíhalo jako dřív.
Otce odvezla sanitka
Jak šla léta, narodily se nám dvě děti, Mirek a Lucinka, a už jsem neměla tolik času za svými rodiči jezdit. Iva s nimi stále bydlela, a i když měla „vážnou známost“, do svatby nebo odstěhování se nijak nehrnula.
Zřejmě jí vyhovoval domácí servis, nemusela hnout prstem a jen si užívala. Rodiče pomalu stárli a já byla nakonec ráda, že je sestra u nich, a může jim tak v případě potřeby pomoct. To jsem se ale přepočítala.
Jak se věci ve skutečnosti mají, jsem zjistila, až když mi volala máma, že tátu odvezli do nemocnice, dostal zápal plic.
Pro rodiče nehnula ani prstem
Zařídila jsem si v práci volno a jela ho s mámou navštívit. Stavila jsem se i u nich doma, Iva tam ale zrovna nebyla, prý měla něco důležitého. Táta si v nemocnici poležel dost dlouho a máma to nesla těžce.
Myslela jsem si, že jí Iva aspoň teď trochu pomáhá, jenže to jsem se mýlila. To jsem se ovšem dozvěděla až později.
Nečekaná sestřina návštěva
Když tátu z nemocnice pustili, jeli jsme se na něj i s Pavlem a dětmi podívat. Iva se chovala jako by nic, dokonce i k Pavlovi byla v rámci možností celkem milá a k žádné hádce tentokrát nedošlo. Za pár týdnů se ale všechno mělo změnit.
Jednu sobotu mi sestra zavolala, že je zrovna blízko nás a sondovala, jestli je Pavel doma. Když jsem jí řekla, že ne (byl zrovna s dětmi na výletě), řekla, že se u mě zastaví. Přišla, posadila se ke kávě a pak to na mě vybalila.
Šokující zpráva
Řekla mi, že s otcem to prý od návratu z nemocnice nevypadá dobře, matku že to taky dost zasáhlo a že se dohodli, že svůj dům přepíšou na ni. Zůstala jsem jako opařená.
Ne, že bych o dům stála, bydleli jsme si celkem spokojeně v bytě, ale zaskočilo mě, že mi to sestra přišla oznámit jako hotovu věc, že se mě nikdo na nic neptal.
Iva argumentovala tím, že s rodiči bydlí a že se o ně stará, takže to je pro všechny nejlepší řešení. Dopila kafe a odjela.
Manželovi bylo vše jasné
Když jsem to řekla manželovi, rozzlobilo ho to. Tvrdil, že mě chce sestra připravit o část dědictví, na které mám nárok, a že bych si to rozhodně neměla nechat líbit.
A že se Iva o rodiče nijak nestará, to oni se naopak doteď starají o ni, zatímco ona jen čeká, až jí majetek spadne do klína. Já ale říkala, že o majetek nestojím, jenže muž mi řekl, že když ne na sebe, měla bych myslet do budoucna aspoň na naše děti. Ten večer jsme se hrozně pohádali.
Boj o dědictví
Vím, že Pavel má svůj kus pravdy, ale nedokážu jít proti svým rodičům a sestře. Pavel chce, abych se šla poradit alespoň s nějakým právníkem, když na něj nedám. To sice udělat můžu, ale nemyslím si, že by mi to nějak zvlášť pomohlo.
Rodiče mi ohledně domu doteď nic neřekli, tak třeba to Iva na mě jen zkouší. Anebo už je na ni dům přepsaný, aniž by mi to řekli? Nevím, co mám dělat, ale nečinně sedět nehodlám.
Bojím se však, že až se ozvu a začnu se o to zajímat, rozpoutá se mezi mnou a sestrou válka.
Růžena P. (58), Ostrava
