Roztomilé faldíky se změnily v kusy sádla. Pusinku už neměl roztomile naducanou, ale širokou jako Otesánek. Můj prvorozený vnouček se měnil v monstrum!

Hodný manžel, hezké bydlení a spokojená rodina. Tak jsem si idealisticky představovala šťastnou budoucnost mojí jediné dcery. Měla jsem ji pozdě, na poslední chvíli a za svobodna.

Můj vysněný princ utekl hned poté, co jsem mu oznámila radostnou zprávu, že se z něho stane otec.

Rozmazlila jsem ji

Ani jsem toho moc nelitovala a věnovala se jen a jen nádherné holčičce, která se mi narodila. Asi jsem ji trochu rozmazlila. Nebo možná hodně, nevím. Z holky vyrostlo pěkné číslo! Byla krásná, ale chování měla horší, než kdejaký chuligán.

Už na základní škole kouřila a vymetala kdejaký mejdan. Domluvy ani prosby neúčinkovaly. A že jsme jí něco naprosila! „Adélko, buď trochu hodná. Alespoň kvůli mně!“ říkala jsem jí a hladila po té její paličaté hlavince.

Měla krásné vlnité vlasy skoro až do pasu, a kluci se po ní otáčeli! Byla jsem na ni pyšná, ale pořád jsem pociťovala zvláštní tíseň. Jako bych tušila, že se s ní něco stane! Moje obavy byly naštěstí liché.

Adélka s odřenýma ušima odmaturovala a začala pracovat v jedné nadnárodní firmě coby sekretářka, vlastně asistentka ředitele.

Vyhrožoval jí

Bylo to samozřejmě klišé, ale do toho starého proutníka se zamilovala. Ne, že by nebyl pěkný. Charismatický. Ale mohl být jejím otcem! Adéla si samozřejmě nenechala říct. Žila jen pro něho, a stala se z ní taková ta profesionální milenka.

Platil jí byt a chodil za ní kdykoli se mu zachtělo. O rozvodu nepadla ani zmínka. Nechtěl se dělit o majetek! Adélce už táhlo na čtyřicet, když jí zatikaly biologické hodiny, jak se říká. Zatoužila z ničeho nic po miminku! „Mami, já jsem snad úplně nemocná.

Koukám do každého kočárku a všechna ta mimina se mi zdají být tak sladká! Jako by mě někdo očaroval…“ svěřovala se mi, ale já viděla na jejím krásném čele velký mrak. Nemusela jsem být žádný génius, aby mi nedošlo, kde je problém.

Jen jsem zvedla tázavě obočí a Adéla přikývla: „No jo. Je to tak. On nechce o miminku ani slyšet. Prý jestli něco podniknu za jeho zády, vyhodí mě z bytu a zničí mě! Takhle to pravdu řekl!“

Byl jako andílek

Dostala jsem na toho pana generálního štábního vztek. Takhle jednat s mojí dcerou nebude! Zuřila jsem a chystala se k němu na návštěvu. Adélka mě ale zarazila: „Mami, já už to miminko čekám. A sháním si podnájem!“ Za pár měsíců se nám narodil Pepíček.

Dostal jméno po mém milovaném dědečkovi a byl mu dokonce i podobný. Rezavé vlásky a tváře jako slabikáře. Byl to hodný klouček. Neplakal a nevztekal se. Spinkal celou noc! Chodila jsem ho vozit v kočárku a těšila se z jeho přítomnosti. Byl tak moc sladký!

Z mojí denní pomoci se brzy stal neměnný zvyk. Když jsem onemocněla a musela týden ležet v posteli, dcera mi několikrát denně volala. „Mami, kdy už přijdeš? Vůbec to tady sama nezvládám!“ tvrdila a já myslela, že přehání jen proto, aby mi udělala radost. Abych se cítila užitečná a nepostradatelná!

Cpala ho z bezradnosti

K Pepíčkovi jsem se dostala až za dlouhé tři týdny. Angína nebrala konce, užívala jsem troje antibiotika. Pohubla jsem a ztratila sílu. Jako bych zestárla o deset let!

Pomalu jsem se doploužila k dceřině bytu a těšila se, že se konečně trochu pomazlím se svým milovaným Pepíčkem. Hned ve dveřích mě dcera přivítala výčitkou: „Kde jsi byla za tak dlouho! Kašleš na nás!“ Obvinila mě ošklivě a jen máchla rukou, jako abych šla dál.

Miminko, vlastně sedmiměsíční cvalík, mě ohromil. Jako by ho někdo za ten krátký čas vyměnil! Byl snad dvojnásobný, ten kdysi sladký klouček. Ručičky tlusťoučké jako jitrničky. Vůbec si nebyl podobný! „Co se to s ním stalo?

Není nemocný?“ zeptala jsem se opatrně dcery, ale ta na mě vyjela: „Co pořád máš. Je jen takový naducaný. To má z toho, že tolik jí!“

Dieta nám všem prospěla

Řekla mi to tónem, jako by Pepíček chodil a raboval lednici. To přece ona ho musela tolik cpát! Opatrně jsem se zeptala, co papá ten Otesánek. Dcera se zachmuřila. Dala mu jíst vždycky, když zaplakal! Když hned neusnul, nebo dokonce mrskal nožkami.

To pro ni byl pokyn ke spuštění bezbřehého nacpávání! Jen to, co snědl za minulý den, by vystačilo pro regiment vojáků a ne pro jedno miminko. Zděsila jsem se! „No to snad nemyslíš vážně! Vždyť on kvůli tobě onemocní! Dostane cukrovku, a kdo ví co ještě!

Pohádaly jsme se. Hodně. Tentokrát jsem nemínila ustoupit. Pepíčkovi šlo o život! „Toho kluka musíš přestat cpát. Dohlédnu na to!“ oznámila jsem jí kategoricky a už od ní neodešla. Neměla radost, ale vyhodit mě nemohla. Zůstala jsem měsíc a krmila ho.

Chodila s ním ven a dceru brala s sebou. Aby se vzpamatovala! Zhubli jsme všichni. Vlastně Pepíček ne. Ten ze své obezity vyrostl. Je z něho krásný kluk. Stejný, jako byl kdysi jeho pradědeček!

Vlasta P. (72), Hlinsko