S Jirkou jsme byli zamilovaní a plánovali jsme si růžovou budoucnost. Osud se však na naše plány občas neptá a hodí nám klacky pod nohy.
Říká se, že studený a dlouhý leden je zabijákem vztahů. Prý je to z toho důvodu, že jsou lidé unavení po Vánocích, mají prázdné peněženky a trápí je nedostatek denního světla, protože se pozdě rozednívá a večer zase tma přichází brzy. Nevím, mně tedy leden uštědřil úplně jinou ránu, zato rovněž pořádnou.
Plány se rozplynuly
Bylo to už dávno. Můj partner přišel od 1. ledna o práci. Obou se nás zmocnila hrůza, nevěděli jsme, co si počneme. Žít z mého platu, tak to jsem si neuměla představit. A ke všemu jsme na září plánovali velkolepou svatbu.
Teď vyvstala otázka, z čeho ji asi zaplatíme. Byl to chmurný čas, do té doby jsme si žili hezky, byli jsme zamilovaní a budoucnost jsme si malovali růžově. Teď to vypadalo, že její valnou část strávíme před budovou charitativní organizace ve frontě na polévku.
Jako bodnutí do zad
Záhy přišel partner s tím, že si našel báječnou brigádu. Bude pracovat jako lyžařský instruktor. Sněhu bylo mraky, a tak jsme si řekli: proč ne? Pomůže nám to překlenout svízelnou dobu a třeba přijde nějaká lepší. To byl ovšem hluboký omyl.
Jirkova brigáda sice výrazně zlepšila naši tehdejší finanční situaci, všechno ostatní se ovšem naopak rapidně zhoršilo. Neuvědomila jsem si, jak moc ženy letí na lyžařské instruktory, zvlášť když jsou nápadně pohlední. Stalo se přesně to, co se stát nemělo:
můj snoubenec Jiří se zapletl se svou žačkou, jakousi štíhlou světlovlasou modrookou maturantkou.
Bouřlivý rozchod
Donesla mi to nejlepší kamarádka Jana, která má dění v okolí pod naprostou kontrolou. A hned mi začala radit: „Holka zlatá, přece si nevezmeš záletníka.
Radím ti, tu svatbu okamžitě zruš.“ Jakmile se Jirka vrátil domů, navíc daleko později než obvykle, požádala jsem ho, aby si sbalil kufry a zabydlel se u svojí maturantky. On ještě ke všemu naivně namítl, že ta přece bydlí s rodiči. Vyhodila jsem ho.
V hysterickém záchvatu jsem mu házela věci z balkonu. Svatbu jsme samozřejmě zrušili.
Setkání po roce
Uběhl celý rok. Byla zase zima. S Jirkou jsme se potkali ve městě. Chovala jsem se jako rampouch. Přesto mě zaujalo, když mi tvrdil, že naše setkání zinscenoval – zkrátka čekal před budovou, kde jsem pracovala, dokud jsem nevyšla.
Řekl, že se mu stýská, že mě pořád miluje, a že románek s maturantkou vydržel jen několik měsíců.
A vzali jsme se!
Viděla jsem na něm, že mluví upřímně. Ještě nějaký čas jsem ho nechala, ať za mnou chodí s prosíkem a pak jsem mu odpustila. Svatbu jsme uspořádali zase v září, jen prostě o rok později a daleko menší, abychom neutráceli. Jen jedno mi musel slíbit: že už nikdy v životě nebude pracovat jako lyžařský instruktor.
Veronika S. (52), západní Čechy
