Nikdo mi nedůvěřoval a oni se vraceli. Přesvědčovala jsem samu sebe, že mám opravdu bujnou fantazii a že nic takového vlastně není.
Vzpomínám si, že jsem už jako malá holčička, tehdy mi byly asi tři roky, viděla anděly. Už jako malá jsem se jich nebála a věřila jim. Nejčastěji jsem je vídala, když jsem blouznila v horečkách nebo se něčeho bála. Vždycky byli se mnou a chránili mě. Dávali mi nepopsatelný pocit lásky a bezpečí.
Imaginární kamarád
Když jsem se svěřila rodičům, brali to na lehkou váhu, mysleli si, že si vymýšlím. Také jsem měla přítele, kterého nikdo jiný než já neviděl. Nevím proč, ale říkala jsem mu Adam. Bylo mu osm. Mluvil se mnou prostřednictvím mysli a já mu odpovídala normálně. To byl první kámen úrazu, rodiče z toho byli zmatení a hledali jakoukoli, dokonce i psychologickou, pomoc.
Setkání na pouti
Byla jsem jedináček a Adam byl můj nejlepší kamarád. Začínala jsem se čím dál tím víc uzavírat do sebe, hlavně proto, že jsem byla pro ostatní „divná“. Nikomu jsem se už nesvěřovala, bála jsem se posměšků, které od dospělých přicházely téměř pokaždé. Až jednou jsme na pouti s mamkou a Adamem potkali starou cikánku. Mrkla na mě a zeptala se, jestli se jí nechci na něco zeptat. Já byla unesená, málokdo mě takhle někdy přímo oslovil. Pamatuji si, že jí mamka odsekla a táhla mě pryč, ale žena na mě volala: „Zapal mu svíčku, pomodli se za jeho duši a řekni mu, ať jde za světlem!“ Víc jsem už neslyšela, ale nemyslela jsem ten den na nic jiného. Viděla snad Adama? A o jakém světle to mluvila?
Připadala jsem si osaměle
O několik dní později jsem udělala, co mi ta žena poradila. Adam odešel a už se nikdy nevrátil. Těžce jsem to nesla, ale na druhou stranu jsem chápala, že to tak má být. Našla jsem si pár kamarádů mezi spolužáky a začínala pomalu zapomínat na to, co se v mém dětství dělo. Bylo to jako sen, po čase jsem si nebyla jistá, zda to, co jsem kdysi denně zažívala, bylo opravdu skutečné. Pak jsem se ale s dalších duchem potkala znovu…
Je to dar?
Bylo mi šestnáct. S přáteli jsme seděli v čajovně a povídali si. Najednou jsem cítila mráz po zádech a koutkem oka viděla mužskou postavu, která ani vzdáleně nepřipomínala živou bytost. Když mě přátelé oslovili, co se děje, protože jsem prý strnula a zbledla, ta bytost zmizela. Od té doby je ale zase vidím všude. Vzpomněla jsem si na Adama a objevila se ve mě opět víra v něho a jeho existenci.
Modlím se za jejich duše
Nemyslím si, že bych byla nějak zvláštní, jak si mnoho lidí s podobným darem myslí. Ve skutečnosti je můžeme vidět všichni, ale většinou máme strach, pochybnosti nebo je jednoduše zahlédnout nechceme. Pokaždé, když nějakého ducha spatřím, zapálím svíčku a pomodlím se, aby našel správnou cestu ke světlu.
Ingrid L. (50), Praha
