Lhala jsem a nikdy nepřiznala, kdo je synův otec. Netušili to ani moji rodiče! Minulost mě doběhla a já stála před rozhodnutím, zda přiznat pravdu nebo zapírat.

Těhotenství jsem tajila až do sedmého měsíce. Bála jsem se tehdy, že mě můj přísný otec donutí jít na potrat. Možná, že právě ta jeho přísnost mě přivedla do náručí o rok staršího spolužáka. Tedy, bývalého spolužáka.

Já chodila do devítky na základku a on do prvního ročníku učiliště hned vedle mojí školy. Stačilo se vidět v poledne. Po obědě. Na následky jsme nemysleli!

Máma vyváděla a táta pomohl

On, Vlastík, byl takový roztomilý grázlík. Nosil pravé rifle z Tuzexu a měl široká ramena, což se hned tak často nevidělo. Moje naivní růžové brýle jaksi odmítly vidět, že je to také pěkný rváč. Skončil v pasťáku.

O tom, že spolu čekáme miminko, jsem mu psala právě tam. Neodepsal a já ani neměla možnost zjistit, zda můj dopis vůbec dostal. Když už jsem svoje velké břicho nemohla dál tajit, strhlo se doma peklo. K mému překvapení to ale byla máma, kdo tak strašně vyváděl.

Táta mě ani nezbil, ani nevyhodil z domu. Pár dnů naštvaně mlčel a potom mi nabídl pomoc. „Irenko, Je to problém, ale ne tragédie.

S miminkem zůstaneš rok doma, potom půjdeš studovat a my se s mámou budeme o malého starat!“ navrhl a já s pláčem jeho návrh přijala.

Bála jsem se prozrazení

Máma se mnou skoro nepromluvila. Prý se necítí být ještě babičkou! Měla pravdu, narodila jsem se jí v jejích devatenácti a mně bylo patnáct. Nepřišlo mi divné, že můj otec ani na chvíli nepřipustil, že by se mi mohla narodit holčička.

Viděl se jako dědeček kluka a tak to také bylo. Malý Pavlíček se narodil v termínu a byl to ten nejhezčí kluk pod sluncem. Neuvěřitelně se podobal mému otci a ten ho o to víc miloval. Úplně se změnil. Roztál!

Pořád na Pavlíčka šišlal, až jsem ho musela napomínat. Kdybych nebyla tak mladá, byli bychom ta nejšťastnější rodina pod sluncem! Roky ubíhaly a já Pavlova otce nikdy nikomu neprozradila.

Rodiče Vlastíka, otce Pavla, totiž bydleli hned o ulici dál a byli to takoví, jak to slušně říct, povaleči. Pili, poflakovali se kolem a občas asi i něco ukradli.

O otci jsem všem lhala

Vlastík jako by se do země propadl. Nevyptávala jsem se na něho. Nikdy a nikoho. Ani spolužáků ne. Bála jsem se, abych nevzbudila podezření. Aby to nikoho nenapadlo. Se zvědavými otázkami jsem se potýkala snad stále.

Vymyslela jsem si historku o neexistujícím milenci, ženatém a nedostupném, který byl o hodně starší a umřel. Tomu blábolu nakonec uvěřil i můj vlastní syn. Také proč ne, když jsem mu tu lež opakovala stále dokola, kdykoli se zeptal. A že se ptal často!

Moji rodiče se odstěhovali na venkov a já zůstala sama. Pavlíkova největší záliba bylo cestování a tak pořád někde trajdal. Já ho v tom podporovala. Ať si užije, dokud může! Ne jako já… „Ireno, jsi to ty?“ ozval se mi jednou z mobilu neznámý hlas.

Podivila jsem se, kdo mi to volá, ale odpověď mě nejen překvapila. Úplně mě ohromila!

Změnil se k lepšímu

Byl to Vlastík. Otec mého syna. Prý si zjistil moje číslo od jakési spolužačky a chce mě vidět! Chtěla jsem odmítnout, ale zvědavost mi to nedovolila. Necítila jsem k němu nenávist. Spíš nenaplněnou touhu.

Nikdy jsem si nikoho jiného nenašla, přestože jsem měla příležitostí víc než dost! Na střední škole, kterou jsem vystudovala i později v zaměstnání. Stala jsem se zdravotní sestřičkou a pěkných pacientů jsem potkávala víc než dost! Já ale po nikom netoužila.

Jako bych zůstala zakletá v čase. Němě jsem přikývla do telefonu. A nahlas potvrdila hned na příští den termín naší schůzky! V kavárně jsem netrpělivě vyhlížela Vlastíka. Nenapadlo mě, že už sedí přímo přede mnou! Změnil se a asi ani on mě hned nepoznal.

Už to nebyl ten grázlík, jako kdysi. Stal se z něho bohatý podnikatel a podle toho i vypadal.

Snad ještě není pozdě

Drahý oblek, kravata a aktovka u nohy stolu. Já byla naopak o dost silnější, starší a asi obyčejnější, než si mě pamatoval. Tehdy na mě dohlíželi přísní rodiče, teď jsem si dělala, co jsem sama uznala za vhodné.

A že to byl skoro opak, k čemu mě doma vedli, asi nemusím zdůrazňovat. „Irenko, jsi to ty?“ vyskočil ze židle a hnal se ke mně. Objal mě, jako by se nic nestalo. Než jsem mu to stačila vyčíst, přikryl mi dlaní ústa. „Všechno vím. O svém synovi i o tobě.

Všechno jsem si zjistil a všechno bych chtěl napravit!“ řekl tak přesvědčivě, že jsem mu uvěřila. O dopise se dozvěděl až po několika letech. Když opouštěl polepšovnu. Umínil si tehdy, že za mnou půjde, až bude mít co nabídnout.

„Honil jsem se za majetkem, ale život mi utíká pod rukama. Ale jsme oba ještě mladí! Viď…“ řekl a pohladil mě hřbetem ruky po tváři. Bylo to tak milé! Sladké! Dali jsme se dohromady. Zbývá nám jen jediné. Přiznat pravdu našemu synovi!

Irena L. (51), Stará Boleslav