Rozhodně se mi tam vůbec nechtělo. Nakonec se ale ukázalo, že to bylo to nejlepší, co mě mohlo v tu chvíli potkat.
Syn zaparkoval přímo před lázeňským domem a vyndavá moje zavazadla z kufru auta. Trochu nervózně se rozhlížím. Syn mě bere kolem ramen.
„Neboj se mami, on přijede.“ Můj chápající synek už dávno pochopil, proč jsem tak radikálně změnila svůj dřívější názor na pobyt v lázních. A držela jsem se ho dost dlouho. Až do chvíle, kdy jsem potkala Jindřicha.
I teď se mi rozbuší srdce, když ho vidím přicházet. Tak přece jen přijel. Čekají nás krásné tři týdny.
Nechápala jsem to
Už před více jak patnácti lety začaly mé kamarádky jezdit do lázní. Nechápala jsem, co tam mohou dělat. Dva nebo tři nekonečně dlouhé týdny! Ukousala bych s tam nudou. Navíc jsem si představovala všechny ty šviháky lázeňské.
Takové, jakým býval můj kolega z práce. Ze zdravotních důvodů jezdíval každý rok do lázní. A každý rok tam „okouzlil“ několik žen, přestože už doma jednu vlastní ženu měl.
První týden po návratu mu v práci zvonily neustále telefony a on se do nich jen rozplýval. To bylo samé „paprsku mého života“, „kočičko“, „holubičko“.
Po čtrnácti dnech jsem už brala telefony já a vysvětlovala těm zhrzeným milenkám, že kolega zrovna není v práci.
Já tedy nepojedu! Nikdy!
Jenže kamarádky se do lázní vždy moc těšily a byly i ochotné za pobyt v lázních zaplatit stejně tolik, kolik mě stála dovolená u moře. Vždy mě vybízely, abych to také zkusila. Neměla jsem zájem. Ráda cestuji po světě.
A lázně jsou jen pro ty, co to opravdu potřebují. Mě tam nikdo nikdy nedostane. Jenže není dobré říkat nikdy. Nevyplácí se to.
Lázně z donucení
Před třemi roky jsem prodělala těžkou operaci a doktor doporučil lázně. Nechtělo se mi, ale uznala jsem, že jde o nezbytnou nutnost. Dostala jsem pokoj s takovou bodrou paní Evču, která mě velmi ráda začala zasvěcovat do lázeňských tajů.
Snažila jsem si udržovat optimistickou náladu. Ale představa tří týdnů s upovídanou Evčou a pobíhání mezi procedurami mě nijak netěšila. Dělám to ale pro své zdraví, opakovala jsem si stále dokola.
Byl to zajímavý chlapík
Večer se Evča nedala odradit mými výmluvami a vytáhla mě do lázeňského parku na procházku, kterou jsme měly zakončit v místní restauraci. Jenže v parku na lavičce seděl Jindřich. Lehce prošedivělý, ale velice dobře vypadající chlapík.
Slušně nás pozdravil a dal se do nezávazného hovoru. Už v tom momentě jsme po sobě pokukovali. Nakonec se k nám přidal a už za chvíli jsme spolu kroužili po tanečním parketu v restauraci. Byla jsem jak omámená. Tak takhle lehké to celé je. Ty lázeňské lásky.
Nešlo jen o flirt
S Jindřichem jsem si začala rozumět. Jsem už pět let vdova a že bych ještě někdy měla vztah s mužem, mě ani ve snu nenapadlo. Na rozdíl ode mne, je Jindřich ženatý. Jeho manželství je ale už čistě formální. Přesto jsem se zpočátku váhala, jestli do vztahu jít.
Už je to tři roky. S Jindřichem se vídáme sice i během roku. Ale naše třítýdenní pobyty v lázních jsou ze všeho to nejkrásnější. Jsou takové romantické prostě Každý rok ve stejnou dobu. Lázeňské pobyty se pro mě tak staly drogou, které nejde odolat.
Jarmila N.(61), Český Krumlov
