Být jedináček má své výhody i nevýhody. Rodiče mě odmalička rozmazlovali a současně hlídali. Snášeli mi takřka modré z nebe, jenže zároveň jsem byla neustále v jejich zorném poli.
Musela jsem otce i matku informovat o každém svém kroku. I když jsem šla třeba jen o dva domy vedle ke kamarádce, stejně si to ověřovali – ne snad proto, že by mi nevěřili, ale jak sami říkali, protože se o mě báli.
„Dnešní svět vůbec není bezpečný a kdybychom tě ztratili, co by nám zůstalo?“ argumentovala mamka.
Poprvé zamilovaná
Snášela jsem tu dvojsečnou pozornost s přibývajícími léty stále hůř, ale nedávala jsem to před rodiči moc najevo. Lhát jsem jim začala až ve chvíli, kdy jsem si našla prvního kluka. Petr chodil do té samé střední školy jako já, jen o ročník výš.
Vídala jsem ho často a tajně jsem se do něho zamilovala. Když si mě jednoho dne konečně všiml a daroval mi jeden ze svých upřímných a kouzelných úsměvů, myslela jsem si, že jsem v ráji. A to nebylo zdaleka všechno:
hned následujícího dne mě oslovil a řekl mi, že by se mnou chtěl chodit. Já jsem s tím okamžitě souhlasila.
Moje tajemství
O tom, že nebude podobný vztah jednoduchý, jsem začala přemýšlet až večer doma. Dalo se úspěšně předpokládat, že jakmile se doma o Petrovi zmíním, ihned mi to naši zatrhnou. Aby mě pouštěli na rande s klukem, to mi připadalo naprosto nereálné. Musela jsem proto Petra před rodiči pečlivě utajit.
Toužila jsem po skutečném vztahu
Zpočátku se mi to dařilo bez problémů. Vídali jsme se každý den ve škole a Petr mě často doprovázel domů. Sami jsme ale cítili, že nám tohle nestačí a chceme víc – něco podnikat, prožívat věci společně. Před Petrem jsem se netajila tím, jak na tom doma jsem.
Přicházel neustále s nějakými nápady – kino, diskotéka a podobně – ale já se bála. Lhát jsem nechtěla a trápit se kvůli případným hádkám s rodiči také ne. Na všechno jsem odpovídala jen „naši mi to nedovolí“.
Vymysleli jsme plán
Zdálo se, že Petrovi se mnou pomalu dochází trpělivost. Nechtěla jsem ho ztratit a tak jsem se rozhodla riskovat. Když mě pozval na oslavu svých narozenin, nedokázala jsem říct ne.
Problém byl v tom, že slavit chtěl v sobotu večer a já netušila, jak se dostanu z domova, aby to naši nevěděli. „Už vím, jak to uděláme,“ začal Petr. „Já nejdřív udělám malou oslavu s kamarády. Potom, pozdě večer, pro tebe přijedu a odvezu tě k sobě.
A ráno, než se vaši probudí, tě zase dopravím zpátky. Šlo by to tak?“ Bydleli jsme ve druhém patře. Odejít normálně dveřmi jsem se bála – mamka by jistě slyšela, jak odemykám a přistihla by mě. K bytu patřil balkon a ten představoval možnou únikovou cestu.
Sama bych se rozhodně bála sešplhat dolů, navíc potmě. Petr slíbil, že přiveze pevné lano a na tom mě dolů dopraví. Plná obav, ale současně i odhodlání, jsem souhlasila.
Noční útěk
Rodiče chodili spát celkem brzy. V tom jsem měla výhodu. Nejinak tomu bylo i v onen den. Musela jsem však překonat dvojí strach: jednak z odhalení, a jednak z toho menšího horolezeckého výkonu. Co by ale člověk pro lásku a pro svého miláčka neudělal!
Po jedenácté večer jsem se úspěšně dostala z domu tak, že nikdo nic neviděl. Lano jsme nechali viset dolů z balkonu, abych se stejnou cestou dostala nazpátek. Doufala jsem, že si ho nikdo nevšimne. Klíče jsem si vzala pro jistotu s sebou taky.
Noc, která vše změnila
Tu noc jsem nespala, ale nijak mi to nevadilo. Dali jsme si s Petrem všechno, o co nás zatím můj strach připravoval. Ráno, když mě za svítání přivezl zpátky, jsem byla jiná: obavy zmizely a já byla připravená o svoji lásku bojovat.
Petr mě chtěl zavést zpátky pod balkon, ale já jsem zavrtěla hlavou a prohlásila, že půjdu normálně dveřmi. A opravdu jsem to udělala. Rozloučili jsme se dlouhým polibkem.
Už jsem nic netajila
Vystoupala jsem nahoru po schodech a odemkla dveře. Stalo se přesně to, co jsem předpokládala. Než jsem stačila zmizet ve svém pokoji, otevřely se dveře ložnice a v nich stála probuzená a nic nechápající matka. Nadechla jsem se a řekla jsem jí pravdu:
že mám kluka, že jsem byla celou noc s ním a že už nejsem malá holka. Ta nezvyklá sebejistota, s jakou jsem mluvila, mamku umlčela. Řekla mi, ať jdu spát, že si to vyřídíme později.
Dospěla jsem
Druhý den, poté, co jsem se vyspala a naobědvala, si mě odvedla máma stranou a prohlásila, že z toho nebude dělat aféru, ale že prý mám o svém nočním výletu pomlčet před tátou. To jsem jí s lehkým srdcem slíbila.
Od toho dne se však ze mě stal někdo jiný – mladá žena, která se nebojí bojovat za svou lásku, sny a touhy. A Petr? Toho jsem si o dva roky později vzala na muže!
Monika P. (56), severní Čechy
