Jako blesk z čistého nebe přišla zpráva o mém zhoubném nádoru v prsu. Do té doby jsme žili poklidně. Já, můj muž Milan a tři synové Marek, Jirka a Vašík.
Kluci občas zlobili, ale byli jsme na ně s Milanem dva, tak jsme si libovali, jak je i přes jejich pubertální léta docela bravurně zvládáme.
Když jsem přišla s tou zlou zprávou z běžného preventivního vyšetření, Milan mě nenechal ani chvíli pochybovat, že bychom společně mou nemoc nezvládli. Naštěstí se nádor zachytil včas a šance na vyléčení byly poměrně vysoké.
Kluci mě podrželi
Přesto jsem si prošla peklem. Náročnou chemickou léčbou, operací, ozařováním a psychickými propady, zda mám sílu na to, abych se vyléčila a zůstala v pohodě jako dřív. Léčba se protáhla na celý rok. Rozptýlit se mě snažili hlavně kluci.
Ani jsem nečekala, že ve svém bouřlivém období dokážou být tak citliví, ohleduplní a nápomocní.
Vymýšleli mi zábavu na dny, kdy mi bylo lépe a po chemoterapii, kdy se mé tělo snažilo vypořádat s vedlejšími účinky léčby, mi dodávali sílu svými optimistickými průpovídkami a plány do budoucna. Věděla jsem, že musím zůstat a vydržet náročné období hlavně kvůli nim.
Zbaběle vycouval
Během léčby jsem totiž viděla a musela si smutně přiznat, že Milan mou nemoc moc nezvládá. Tedy spíš mé nálady a zřejmě i pohled na mě je mu protivný. Byl čím dál tím míň doma.
Místo aby mi stál oporou, zůstával déle v práci s výmluvami, že když já jsem nemocná, musí uživit rodinu on sám a to ho tedy stojí víc času. Měl pravdu, peníze z nemocenské nijak valné nebyly a já to chápala a využívala pomoci synů.
Po celý rok mé pracovní neschopnosti jsem věřila, že Milan tráví většinu času v práci. Jakmile jsem se ale dostala z nejhoršího, oznámil mi, že se stěhuje. „Promiň, není to kvůli tvé nemoci, ale já už s tebou nemohu dál žít,“ řekl pouze.
Mé otázky zazdil tím, že si sbalil věci a odjel. Od synů vím, že má jinou ženu. Podala jsem žádost o rozvod. Poprala jsem se s nádorem, poperu se i s rozvodem.
