Netušil, že někomu něco dluží. Peníze si nepůjčoval ani neprohrál v kartách. Přesto musel začít splácet skoro půl milionu. Jinak bychom přišli o střechu nad hlavou!
Občas jsem nějaké strašidelné historky o nesplacených dluzích slýchala, ale nikdy mě ani ve snu nenapadlo, že by se mohly týkat i mojí rodiny. Vždycky jsme žili řádně. Nic si nepůjčovali, dokonce ani na auto ne! Manžel byl zásadně proti. Prý, co kdyby se nám něco stalo a my nemohli splácet!
Hypotéku mi nedovolil
„Je to, Renatko, risk. Nikdy nevíš, co tě v budoucnu potká. Pořídíme si jen to, na co sami ušetříme!“ Trochu mě tou svojí opatrností štval. Kdyby se nedržel tak při zemi, mohli jsme si vzít hypotéku na nějaký hezký malý domek, nebo leasing na auto.
Tak, jak to dělali ostatní! Třeba moje kamarádka Jířa. Ta si klidně na splátky koupila i kabát. Natož pračku nebo ledničku. Bylo jí jedno, jak to se splácením dopadne. Starosti si prostě vůbec nepřipouštěla!
Občas si musela vypomoct nějakou tou rychlou půjčkou s obrovským úrokem, ale žádné nervy si z toho nedělala. „Žijeme jen jednou, ne? Tak proč se rozčilovat…“ krčila bezstarostně rameny a já jí v tu chvíli vždycky záviděla.
To manžel měl všechno spočítané a naplánované do posledního puntíku. O to větší bylo jeho překvapení, když mu pošťačka proti podpisu předala úřední obálku.
Dopis nás vyděsil
Napadlo mě, že je to třeba zvýšení důchodu nebo něco od notáře, ale žádný zisk se nekonal. Naopak. Psal mu exekutor! Vyhrožoval, že pokud nezaplatí přes čtyři sta tisíc, zabaví mu veškerý movitý i nemovitý majetek!
Manžel mi mlčky podal dopis a odplížil se nalít pořádného panáka. Potom si sedl do křesla a koukal do zdi. Nepromluvil na mě ani slovo! Já si tu úřední listinu přečetla snad desetkrát za sebou, než jsem pochopila, co se v ní píše.
Nemohla jsem ničemu z toho uvěřit! „To je nějaký omyl, ne? Špatný vtip! Pokus na nevinných lidech…“ hádala jsem a čekala, že mi manžel některou z mých teorií potvrdí. On ale stále jen mlčel. Byl asi v šoku, chudák… Neubránila jsem se pokušení s ním zatřást.
Dala bych mu bývala i facku, aby se vzpamatoval. Viděla jsem to v jednom filmu. Ale on se tvářil tak bezbranně, že jsem ho jen pohladila po hlavě. Jako že se všechno nějak vyřeší!
Upomínky házel do koše
„Renatko, musím ti něco říct. Já opravdu tolik dlužím! Kdysi jsem párkrát nezaplatil pokutu v městské dopravě. Nekupoval jsem si schválně lístky, abychom ušetřili. No, a upomínky jsem házel do koše. Myslel jsem, že se na mě časem zapomene.
Teď mi to spočítali i s těmi obrovskými úroky!“ rozbrečel se jako želva. Brečel a brečel. Mně ho nebylo vůbec líto. Jak mohl být tak hloupý? Lehkomyslný. Pořád mě jen poučoval. Cvičil. Děti s ním měly peklo. A teď, na stará kolena má dluhy. Blázen!
Ani do do práce jsem ho už poslat nemohla, s jeho zdravím. „No, nějak to vyřeš! Do stanu pod most se s tebou stěhovat nebudu. S tím nepočítej! A ne abys žebral u dětí. Taková ostuda!“ rozčílila jsem se a šla na kafe.
K němu jsem si v nedaleké cukrárně poručila ten nejdražší dortík, co měli! Stál víc než celý oběd. Ale chtěla jsem si prostě užít. Možná už nikdy nic tak dobrého neochutnám!
Našla jsem ho sedět nad harampádím
Domů jsem šla až večer, když zavírali. Vůbec se mi tam nechtělo. Vztek mě totiž vůbec, ani trochu, nepřešel. Naopak. Cloumal mnou jako bych sáhla do zásuvky s vysokým napětím! V obýváku mě ale čekalo překvapení.
Divné překvapení, protože jsem si nebyla jistá, na co vlastně koukám. Manžel seděl uprostřed zaprášeného harampádí a s kalkulačkou v ruce něco zapisoval. Tvářil se už zase jako nějaký učený profesor. „Co to tady vyvádíš?
Hledáš boudu, abys měl kde přespávat?“ zeptala jsem se výsměšně, ale on úplně klidně odvětil: „Žádná bouda se konat nebude. Prodám všechno, co kde najdu. Dluhy splatím, to ti slibuji!“ Nevěřila jsem mu. Dokonce ho podezírala z nějakého nervového kolapsu.
Prostě jsem si pomyslela, že se asi tak trochu zbláznil. Z toho stresu a starostí.
Máme nového koníčka
Manžel mě překvapil. Ráno, když jsem vstala, a to vstávám hodně časně, už měl na podlaze roztažené noviny a něco usilovně brousil. Renovoval starou stoličku! Po ní přišel na řadu stoleček a houpací křeslo. Dokonce ho sám znovu vypletl!
Když mu došly naše staré krámy z půdy, vrhnul se do bazarů. Nebylo dne, kdy by něco nepřitáhnul. A pod jeho rukama vše vzkvétalo. Věci prodával za několikanásobnou cenu, občas za cenu naprosto nečekaně velkou!
Když jsem viděla, jak se snaží, vzala jsem ho na milost. Začala mu pomáhat! Brousila jsem, natírala a leštila. A začala k tomu šít takové ty pytlíčky s bylinkami, jako dárek. Naše výrobky vypadaly opravdu moc hezky!
Dluhy pomalu klesaly, ale my v úsilí nepolevili. Objevili jsme něco, co nás oba bavilo. Měli jsme nového koníčka! „Tak, až splatíme dluhy, pojedeme na dovolenou. Uděláme si cestovní výjezd po bazarech. To abychom měli další zimu co dělat!“ těšil se manžel a já s ním!
Renata V. (64), Brno
