Manžel si našel milenku a já chystala rozvod. Nechtěla jsem toho nevěrníka už nikdy ani vidět! Když jsem ale zahlédla svůj odraz ve skle výlohy, změnila jsem názor. Nevěru jsem si zasloužila!
Vlastně jsem se manželovi ani nemohla divit, že si po třiceti letech manželství našel ženskou. Kdo by se chtěl denně dívat na někoho, kdo vypadá jako já?
Až do chvíle, kdy jsem se zadívala do skla výlohy a uviděla podivnou osobu, obézní, neupravenou a navíc ještě notně zamračenou, mě ani nepadlo, že by se mi něco takového mohlo stát. Svoje manželství jsem považovala, když ne za šťastné, tak určitě za spokojené.
Kamarádka mi otevřela oči
Manžel nebyl žádný krasavec ani génius. Byl ale vždycky spolehlivý a dobře se o děti i mě staral. Společně jsme počítali roky do důchodu a plánovali budoucnost. „Koupíme si zahrádku.
Postavím chatku!“ bájil Luděk, ale já moc dobře věděla, že tenhle sen nikdy nezrealizuje. Byl na domácí práce neskutečně levý a pochybovala jsem, že by zvládnul stavbu čehokoli, natož chatky.
„Ty nepostavíš ani psí boudu, natož chatku,“ smála jsem se, ale jeho se moje slova dotkla. Uraženě bouchnul dveřmi a dva dny se mnou nepromluvil. Nechápala jsem, co to do něho najednou vjelo.
Postěžovala jsem si kamarádce, sousedce z našeho patra, ale ona se zatvářila tak nějak divně. Záhadně! Mlčela tak dlouho, až mi to nedalo: „Co je? Proč se tak divně tváříš? Jako bys něco věděla a nechtěla mi to říct…“ Ona jen pokývala hlavou. Prý neví nic, ale všimla si, že se můj manžel poslední dobou mění před očima!
Už se asi na mě nemohl dívat
Nechápala jsem, o čem mluví. Můj Luděk? Vždyť je stále stejný! „Tak to se mýlíš,“ oponovala sousedka. Ten tvůj manžílek zhubnul. Usmívá se jen tak. Teď jakoby omládnul!“ Moc jsem jí to nevěřila. Ale přece jen mi její slova uvízla v hlavě.
Manžela jsem nespustila z očí. Zkoumala jsem každý jeho výraz, poznámku i pohyb. Sousedka měla pravdu! On byl opravdu úplně jiný. Dokonce o sebe začal dbát! „Luďane, nechytil ty jsi na stará kolena druhou mízu?
Nejde na tebe puberta?“ zaútočila jsme na něho, ale on mě jen mlčky proklál pohledem. Nenávistným pohledem! Úplně mě to zpražilo. O pár dnů později mě Luděk pohladil po zádech. Pomyslela jsem si, že se chce usmířit, ale opak byl pravdou. „Stěhuju se, Milado.
Už dlouho mám známost. Moc si rozumíme. Tady je to jen ztráta času!“ řekl a na odpověď nečekal.
Popadl mě hlad ze zoufalství
Odpovědi by se ani nedočkal, protože z toho šoku jsem úplně oněměla. Jako by ze mě vyprchal život. Rozvod ale byl jistý. Jiná možnost asi nebyla. Zmítal mnou vztek a pocit zrady. „To mám za všechno! Takhle se mi odměnil, nevěrník jeden. Sprosťák!
Zrádce!“ No, napadaly mě i horší výrazy, ale ty jsem si jen přehrávala v hlavě. Co kdyby mě přes ty tenké panelákové zdi někdo slyšel? Večer, zcela vyčerpaná, jsem se vydala do obchůdku na roku. Takové pěkné a dobře zásobené Večerky.
Chtěla jsem se za ten prožitý šok odměnit. Toužila jsem po velké bonboniéře! Chlebíčcích a kilu pochoutkového salátu. „Možná budou mít i nějaký ten řízek…“ vzdychala jsem lačně a v ruce svírala pětistovku. Nic, co by mi zvedlo náladu, mi nepřipadalo drahé! Nějaké spoření na zahrádku už také bylo zbytečné…Tak proč si ty peníze neužít.
Svého odrazu jsem se lekla
Byla tma a před Večerkou svítilo pouliční světlo. Výloha se leskla jako naleštěné zrcadlo. Zvědavě jsem se chystala prohlédnout vystavené zboží. Ve výloze bylo vždycky naaranžované na takovém růžovém pultíku a doplněné panenkami.
Bylo to dětinské, ale každý se na tak trochu pohádkový výjev rád podíval! V tom jsem ji uviděla! Podivnou postavu v rozepnutém kabátu a v upnutých legínách.
Masitá stehna naditá v elastických nohavicích a povislé břicho, smutně přetékající přes upnutou gumu kalhot. Umaštěné vlasy odstávaly od lebky, ani čerstvý větřík s nimi nedokázal pohnout. Trčely jako nějaké navoskované provázky.
Ta osoba se mračila a koukala nepřátelsky. Jakoby chtěla někomu natáhnout! Lekla jsem se a otočila. Nikdo za mnou nešel! Na chodníku před obchodem jsem byla sama.
Můj vzhled mě šokoval
Teprve v tu chvíli mi došlo, že se dívám na sebe! Zažila jsem snad větší šok, než když jsem se dozvěděla o té nevěře. Vůbec jsem nemohla uvěřit, že ta ženská jsem já! Byla to hrůza. Jak to, že jsem si toho nevšimla? Jak to, že jsem tak zpustla? Ztloustla?
Zošklivěla? Znovu jsem se zadívala do výlohy. Doufala jsem, že uvidím někoho o trochu hezčího! Mlsy a lahůdky jsem si nekoupila. Přešla mě chuť. Domů jsem si nesla hlávku zelí a vejce. Naordinovala jsem si dietu!
Vlastně jsem si ji ani nemusela nijak přikazovat. Chuť na jídlo mě totálně přešla. Ještě v noci jsem na internetu objednala rotoped. A pořádné sportovní boty.
Předsevzetí jsem dodržela
„Budu chodit! Denně a okolo celého města! Zhubnu. Půjdu na plastiku!“ umínila jsem si. Mimo zkrášlovací operace jsem všechno dodržela. Nebyla totiž potřeba! Kil ubývalo a dobré nálady přibývalo. Byla to přímá úměra. Změnila jsem účes a koupila nové oblečení.
Chodila poctivě na masáže i kosmetiku. Všechno, co jsem dřív nenáviděla, jsem teď vykonávala s nadšením. Dokonce jsem našla zalíbení i v té nudné józe! Byla tam otrava k uzoufání, ale přestala mě bolet záda.
A taky jsem si tam hezky popovídala se spolutrpitelkami. Tak jsme si říkaly, když si po cvičení dávaly pivíčko ve vedlejší hospůdce. Já tedy ne, pila jsem jen vodu kvůli kaloriím. Ale doplnit tekutiny bylo nutné, ne? Nejzásadnější změna byla nejjednodušší.
Začala jsem se usmívat! Zprvu to šlo těžce. K úsměvu jsem neměla důvod. Alespoň jsme si to myslela.
Dal mi přednost před milenkou
Ale nebyla by to moje kamarádka sousedka, aby mi nedomluvila. Nebo spíš rovnou nevynadala: „Přestaň se litovat. Všechno sis zavinila sama. Důvodů k úsměvu máš dost a dost! Manžel ti nechal byt. Máš zdravé děti i vnoučata. A v práci si taky nemůžeš stěžovat.
Tak se usmívej a hotovo!“ Měla pravdu. Pravda totiž bývá vždycky jednoduchá. Jen musí mít člověk odvahu si ji přiznat! Manžel bydlel u přítelkyně, ale občas se přišel podívat.
Ne na mě, ale na svoje rybičky, které nechal doma…Vycházeli jsme tou dobou celkem dobře. Nic jsem mu totiž nevyčítala! Po několika měsících si všimnul, jak jsem se změnila. „Jsi nějaká jiná,“ řekl a zpytavě si mě prohlížel.
Kontrolovat rybičky začal chodit čím dál častěji. Až jednou zůstal napořád. Byl svojí milence nevěrný. Se mnou!
Milada B. (Zlín)
